Vývoj světa v uplynulém roce vyjevil jednu nezanedbatelnou zákonitost, kterou bystrý americký komentátor Christian Caryl v lednovém čísle časopisu Foreign Policy, popsal takto: "Rok 2012 byl dobrým rokem pro všeobecné volby a zároveň špatným rokem pro demokracii. Často se mylně domníváme, že demokracie je zhruba totéž, co možnost svobodně si vybírat vládu. Zavádějící záměna je pochopitelná, neboť si jen těžko dovedeme představit demokracii, kde vrchnost vládne navzdory vůli občanů. Svobodné a spravedlivé volby jsou pro nás hlavním předpokladem svobodné společnosti. Pravda je však taková, že samy o sobě nejsou volby žádnou zárukou svobody. A pokud někdo potřebuje důkazy, stačí se podívat na bilanci roku 2012."
Vskutku, takovou volební smršť jsme již dlouho nezažili. Stačí říct, že se vrcholné orgány moci obměnily ve čtyřech z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Platí to ovšem také pro zbytek světa. Zmíněný časopis konstatoval s notnou dávkou hrdosti: "Zatímco v roce 2011 vlády svrhávala a dosazovala ulice, v loňském roce se politika odehrávala hlavně ve volebních místnostech."
Postřeh Christiana Caryla je sice bystrý, nikoli však objevný. Mnozí myslitelé dávno předtím zjistili, že důsledné uplatnění všeobecného volebního práva mívá určité nezamýšlené, leč neodvratné dopady, které z demokracie činí hru na trvalý pokles všech pozitivních hodnot – společenských mravů, politické kultury, mezilidských vztahů, mezigenerační solidarity, hospodářského výkonu, v posledku i samotné svobody, v jejímž jméně bylo kdysi zavedeno. Jinými slovy, že demokracie v sobě ukrývá zárodek vlastního zmaru. Na nebezpečí volebního klientelismu – jakési závislosti moci na elektorátních většinách, jimž je třeba nadbíhat v zájmu zachování šancí na zvolení – upozorňoval Fareed Zakaria ve svém předělovém díle "Budoucnost svobody", než se sám dal do služeb Baracka Obamy, jenž založil svou strategii právě na důsledném vytváření klientelistických většin.
Tu a tam natrefíme v tisku na výstižný citát z díla Alexe Frasera Tytlera, skotského právníka a historika. Ten ve svém zamyšlení o příčinách pádu demokracie v antických Athénách napsal: "Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády – může trvat pouze tak dlouho, než voliči zjistí, že si mohou dovolit odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti… Průměrná doba trvání velkých světových civilizací ve fázi rozkvětu činí přibližně dvě století…Všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví."
Efekt je tedy dávno znám, kauzalita definována, avšak, jak ukazují příklady politických myslitelů, samotné poznání je nechrání před upadnutím do léčky sylogismu "volby a demokracie jedno jsou". Nepříliš povšimnut odehrál se v posledních desetiletích zvrat neméně zásadní než průmyslová revoluce. Snad poprvé v dějinách může společenská menšina díky své výkonnosti uživit většinu. Tím se naše doba liší od všech předchozích časů. Kdysi si menšina mohla dovolit nepracovat a žít na úkor většiny, pokud si tuto privilej uměla obhájit, ať už umnou lstí nebo hrubou silou. Dnes si výsadu cizopasení může dovolit značná, někdy i většinová část obyvatelstva. Nemusí tvrdě pracovat, pokud může volit. Ve výsledku se všeobecné volební právo z nástroje zajištění svobody a občanských práv stává mechanismem vymáhání renty na pracující menšině. Funguje to nejen ve vyspělých demokraciích, kde je většina vydržována z kapes daňových poplatníků, ale také v petrokraciích, kde je stejné právo zajišťováno vývozem ropy.
Všimněme si, že ve světě prakticky vymizely klasické diktatury na způsob Duvalierů nebo Marcosů, při nichž krvelačný tyran ožebračuje zastrašený lid a bojůvky tonton-macoutů řádí v ulicích a vraždí bojovníky za svobodu. Spolu s krvežíznivými diktátory v propadlišti dějin zmizel také "pomýlený lid". V době internetu, zajišťujícího přístup každého občana k informaci, pojmy jako "národ byl přinucen", "voliči byli podvedeni" ztratily jakýkoli smysl.
Kdysi zásadní spor o to, zda ekonomické svobody jsou podmínkou svobod politických či naopak, stále více připomíná scholastickou disputaci o prvenství slepice a vejce. Dnes se nám před očima rozevírají nůžky mezi svobodou politickou a ekonomickou. V posledních desetiletích se mnohé politicky nesvobodné země vyvíjejí rychleji než zavedené demokracie. Méně hloubavé myslitele to svádí k představě, že autokracie, zejména osvícená, je ze své podstaty lepším předpokladem k ekonomickému rozkvětu než demokracie. Ve skutečnosti však stará poučka o tom, že svobodný člověk pracuje lépe než otrok, platí dál. Paradox je to totiž jen zdánlivý. Mnohem více než s formou společenského zřízení souvisel rozmach Evropy, ale také Ameriky v 17.-19. století s pojetím volebního práva, jež bylo omezeno četnými cenzy – majetkovými, věkovými, vzdělanostními, domovskými. Pro důležitý úkon bylo splnění cenzu jakýmsi kvalifikačním předpokladem. Volební právo odvozené od prokázaného smyslu pro povinnost – vůči sobě a potomkům, vůči obci a národu – vyvíjelo nepřetržitý vztlak, pomalu, ale jistě zušlechťovalo hospodářské poměry a mravy. Byl to mechanizmus pozitivní selekce, který nebyl v rozporu se selským rozumem.
Důležitým faktorem přirozeného výběru v mezistátním zápolení byla v minulosti válka. Stát, který se nemodernizoval, býval pohlcen sousedy. Polsko se nemodernizovalo a bylo rozděleno. Prusko, jež se nacházelo ve srovnatelné geopolitické situaci, se modernizovalo a stalo se německou říší. V současném světě se demokratům válka, ani ta obranná, více nerentuje. Normy mezinárodního práva jsou nastaveny tak, jako kdyby zvítězil Leninův slogan z 1. světové války "Mír bez anexí a kontribucí". V realitě to znamená, že demokratický stát, pokud je napaden a v boji zvítězí, je mezinárodním společenstvím vždy donucen vrátit se do výchozích pozic. Demokracie se stává bezbrannou tváří v tvář marginálům, kteří neumějí nic jiného než válčit a vědí, že v případě porážky nic netratí, a tak to mohou zkoušet znovu a znovu.
Dnes je běžné se shovívavě posmívat Francisi Fukuyamovi, který v roce 1991 prohlásil, že to, co nyní pozorujeme, není pouze konec studené války, nýbrž konec dějin – "konečný bod ideologické evoluce lidstva a nastolení západní liberální demokracie jakožto definitivní formy vlády." Každý je nyní po bitvě generálem a každý ví, že většina zemí, jež v roce 1991 vykročily na cestu demokratické transformace, o dvacet let později již kráčely jinými stezkami – pokud zrovna nebyly v pádu zachyceny euroatlantickou záchrannou sítí. Někteří u nás dokonce pozorují tento trend u východních sousedů s jistým zadostiučiněním. Spatřují v něm totiž další důkaz toho, že z hlediska efektivního managementu má autokracie přece jen přednost před svým opakem. Málokdo si přitom vzpomene, že jednou se to již ve škole probíralo. Falešné předtuchy podobné těm Fukuyamovým převládaly také v době po 1. světové válce. V nedávných prezidentských volbách u nás se ve vší vážnosti opakovala Masarykova "profétická" myšlenka, že "svět se sune doleva". Jako v mnoha dalších ohledech byl Masaryk ve svém paušalizování značně ovlivněn americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, který již v roce 1918 prohlásil: "Zdá se, že demokracie vítězí všude." Bylo by bláhové domnívat se, že mluvili jasnozřivě o 21. století. Spíše byli prachšpatnými prognostiky a tendencím své doby zbla nerozuměli. Zhruba dvacet let po těchto výrocích prakticky ve všech zemích, kde bylo zavedeno všeobecné volební právo – v Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Maďarsku, Bulharsku, Řecku, Rumunsku, Jugoslávii – vesele vládly diktatury, většinou ty pravicové. Po celé 20. století se skoro žádná z chudých zemí neuměla vymanit ze smutné příčinné souvislosti mezi zavedením všeobecného volebního práva a následným nastolením autoritářských režimů všech ideologických odstínů. Až do onoho roku 1991 bylo možné neúspěchy demokracie vysvětlovat vnějšími vlivy a soutěžením dvou velmocenských bloků. Po rozpadu Sovětského svazu však všichni lukašenkové, chavezové, moralesové a jim podobní už přicházejí k moci zcela samostatně – skrze volby. Tomuto jevu ostatně nynější poradce prezidenta Obamy Fareed Zakaria věnoval svou první převratnou esej "Neliberální demokracie".
Všechny tyto trendy, sečteny a podtrženy, v posledních desetiletích radikálně změnily poměr sil ve světě. Po dobu 500 let směr vývoje udávala Evropa. Na její hodnoty a výdobytky se orientoval zbytek lidstva, o nich snil a napodoboval je. Evropská unie dokázala toto půltisícileté prvenství prošustrovat během dvaceti let. Takovou rychlostí neupadala žádná říše minulosti. Dnes už není kacířstvím tvrdit, že současná krize Evropy není krizí finanční ani ekonomickou, anobrž civilizační. U tohoto tvrzení ovšem kurážnost myslitelů končí. Nejsou natolik zmužilí, aby jasně označili, který mechanizmus soudobé civilizace vyvolává její sebepoškozování. Rok co rok rozdávají politici voličům více, než si vydělali, a peníze na to si vypůjčují u budoucích generací. Čistě teoreticky politici dobře vědí, co je třeba dělat a co netřeba, nevědí pouze, jak se zachovat správně a být přitom zvolen na další funkční období. V minulých staletích vedla Evropa světový peloton vždy ve žlutém tričku, neboť si byla jista, že zná nadřazené pravdy, věřila v nedotknutelnost soukromého vlastnictví, věřila v to, že i ty nejsložitější problémy se dají překonat uváženým pohybem dopředu.
Nyní Evropské unii dominují zcela opačné nálady. Proto místo expanze Evropanů na východ jsme svědky expanze Orientálců na západ. Pocit supremace spojené s odpovědností za svět (ono Kipplingovo "břímě bílého muže") nahradil komplex univerzální viny. Místo nedotknutelnosti soukromého vlastnictví zaujaly státní regulace a byrokracie. Místo víry v lidské schopnosti – strach z budoucnosti, boj s globálním oteplováním a snění o návratu do zlaté doby prvobytné pospolitosti. Troufněme si říci, že nadvláda těchto hodnot je přímým důsledkem všeobecného a rovného volebního práva – důsledkem hry na permanentní pokles. Společnost, pro niž metodou rozhodování je hledání aritmetického průměru všech názorů, si nutně osvojuje ideály těch, kdo tvoří volební většiny. Každý další průměr je na žebříčku hodnot o příčku níž než ten předchozí. Svého maximálního rozkvětu dosáhla Evropa v době, kdy právo volit bylo omezeno, jak výše řečeno, cílenými cenzy. Už tehdy znělo temné varování britského historika a konzervativního politika Thomase Macaulayho: "Instituce zcela ovládané většinovou demokracií nakonec zničí buďto svobodu, anebo civilizaci. Případně obojí."
Ještě začátkem 20. století bylo smyslem amerického snu zbohatnout vlastní pílí; začít jako umývač nádobí a skončit jako miliardář. Spíše než modlářské vzývání mamonu, bylo to podobenství o uchopené šanci na kolmý sociální vzestup. Sen o tom, "jak chuďas vlastním přičiněním k bohatství přišel", nyní postupně vyhasíná, vytlačován jinou strategií přežití – převzetím role klienta státu. V roce 2012 v prezidentských volbách podruhé zvítězil člověk, který prohlásil: "Máte-li vlastní byznys, musíte vědět, že to nejste vy, kdo váš byznys stvořil." Spojené státy zatím ještě stále zůstávají jednou z nejsvobodnějších ekonomik světa. Dodnes se může země honosit nejstarší tradicí spolkového života a nejlepším vysokým školstvím. Avšak i zde hlavním důvodem schodkového rozpočtu jsou gigantické mandatorní výdaje na udržení welfare systému a přebujelá byrokracie. Z 310 milionů obyvatel jen zhruba 110 milionů je zaměstnáno v soukromém sektoru. Problém zdaleka není triviální: pro menšinové tvůrce HDP je stále obtížnější vydržovat ze svých daní stále větší podíl těch, kdo mají živobytí ze státu. Může to znít jako paradox, ale je to tak: právě proto, že Spojené státy mají největší ekonomický potenciál, mají také nejvyšší podíl konzumentů státních výdajů. Cizopasit lze jen tam, kde je na čem.
Ještě v 50. letech minulého století byla Čína jedinou zemí světa, kde HDP na hlavu byl v desátém století větší než ve dvacátém. Byla to země totalitní ideologie, totální bídy a kulturní revoluce. Jak se to někdy stává, právě propad až na samé dno vybudil vnitřní síly k mocnému odpichu – Čína dnes sebevědomě klepe na dveře prořídlého klubu světových velmocí. Čínský úspěch nemá obdoby. Za pár dekád několik set milionů lidí postoupilo v sociálním žebříčku z nepředstavitelné chudoby do postavení střední třídy. Názor, že čínské společnosti vyhrávají v soutěži pouze díky levné práci, už dávno zastaral – v dnešní Indonésii nebo Bangladéši je cena práce o poznání nižší. Čínské společnosti vyhrávají soutěž díky pružností, adaptabilitě, schopnosti rychleji reagovat na tržní poptávku a požadavky zákazníků. Volný obchod naráží v Číně na menší množství byrokratických překážek než třeba v Německu. Právě proto generuje Říše středu více elektřiny pomocí větrných elektráren než Evropa, kde se o tom hodně mluví, leč skutek utíká kvůli obrovskému množství potřebných povolení.
V posledních letech se zde uvádělo do provozu 5-6 tisíc kilometrů dálnic ročně a v dopravní infrastruktuře je Čína už v těsném závěsu za Spojenými státy. Ještě před pár lety připomínaly čínské vlaky kurník na kolečkách. Nyní čínská velkoměsta spojuje síť rychlovlaků a k šanghajskému letišti vás dopraví souprava na magnetickém polštáři rychlostí 500 km/h. Tradičně vysoká je v Číně hodnota vzdělání. Při skoro neexistujících záchranných sociálních sítích je vzdělání v Číně zpoplatněné, a to jak střední, tak vysoké školství. Mládež se nestaví ke studiu jako k nudné povinnosti poskytované "zadara", kterou je třeba nějak přečkat za školou, s lahvinkou piva na lavičce, nýbrž jako k šanci dostat se z bídy, naskočit na sociální výtah.
Bezmezný obdiv k čínským poměrům rozhodně není na místě: jen Bůh ví, jaké obtíže na Čínu teprve čekají a jaký bude závěrečný účet za rekordně rychlou modernizaci. Ale co se stalo, už se nemůže odestát. Intelektuální poctivost velí hledat pravou příčinu vývoje. Kde je tedy zakopán pes bezpříkladného čínského zdaru? Sotva to bude konfuciánskou ukázněností či úřednickou etikou – ty platily i v dobách největší bídy. Ani komunistické autoritářství na něm nemůže mít zásluhu – po "velkém skoku" skončila země v propadlišti. A přece nějaká rozhodující odlišnost tu být musí. A taky že je.
V roce 2012 se výměna státního vedení uskutečnila také v Číně. 18. sjezd vládnoucí strany bez velkého humbuku potvrdil rutinní předání moci novému předsedovi ČLR Si Ťin-phingovi, zatímco starý předseda Hu Jintao se bez odporu odporoučel. Ve stejném poklidu proběhla generační obměna také na pozici předsedy vlády. Čínská politika může být popsána slovy "převzetí všech výhod demokracie bez jejích zjevných nedostatků". Komunistická ideologie dávno není rozhodujícím faktorem života v zemi, kult předsedy Maa se uchoval jen v zapadlých vískách, pro "široké masy pracujících", které se opravdových voleb neúčastní. Společenské elity jsou pevně odhodlány nikdy více nepřipustit režim osobní moci. Vedení země je bezvýhradně kolektivní a jeho výměna jednou za deset let dle odkazu Teng Siao Pchinga se stala neporušitelnou novodobou tradicí. Rituály nástupnictví a spořádaného střídání u moci jsou, jak známo, prubířským kamenem demokracie a novodobé diktatury si na tomto problému spolehlivě vylamují zuby. Zdá se, že princip pravidelné vyměnitelnosti vůdců Číňané z demokracie převzali, zatímco všelidové volby lídrů vynechali jako faktor brzdící a potenciálně destruktivní. Je příznačné, že Rusko se vydalo opačným směrem – regulérní nástupnictví nezvládá, ale nenahraditelného vůdce "vybírá" ve všelidovém hlasování. A právě proto, aby zuby nehty udrželo režim osobní moci, musí výsledky voleb nestydatě falšovat.
Nekompromisní ruská autorka Julie Latyninová dochází k politicky nekorektnímu závěru: "Čínský úspěch se zakládá na nezpochybnitelné zvláštnosti – neexistenci všeobecných voleb. Kdyby byly zavedeny, již zítra by půl miliarda zbídačených čínských venkovanů zvolila za předsedu nějakého nového Maa… Za dva roky by v zemi nebyla ani zárodečná svoboda, ani rostoucí blahobyt."
Není nic odpudivějšího, než samolibé přesvědčení hrdopychů, že soudobá společenská morálka je výpotkem veškeré etické evoluce a že dál už ji bude lidstvo jen jemně vybrušovat. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že se nějakým volním úsilím dá vrátit čas. Velká potíž je v tom, že – stejně tak, jako burzovní hra na pokles cen akcií je pro zdatné burziány zdrojem nemalých profitů – mocné politické síly naučily se těžit z poklesu společenských hodnot, založily na nich celou politickou filozofii. Je to filozofie řízeného úpadku, jehož chtějí být nucenými správci. A přece naše momentální neschopnost nabídnout rozumná východiska z pasti by nám neměla brát odvahu k poctivému uvažování, byť by bylo politicky málo korektní. Dříve nebo později skončí stagnace krizí, krize katarzí, ta přivodí změnu paradigmatu a může se stát, že všeobecné a rovné volební právo již nebude vnímáno jako jediná legitimní forma demokratického a prospěšného vládnutí.
