|
Říká se, že kdo se nepoučí z historie, je přinucen si ji zopakovat. Američané, Angličané a Francouzi předvedli v Sýrii demonstraci síly. Celý svět si oddechl, že se to nezvrhlo ve vážný konflikt. Přece stačilo, aby se nějakému mladému ruskému poručíkovi v tom napětí zachvěl prst na knoflíku, vyletěla protilodní střela kalibr a rychlostí 7 machů poslala ke dnu třeba americkou letadlovou loď. To by pak Trump neustál mávnutím rukou, že jde o houby. Na takovéto nehody máme historické precedenty, které jsou tak blízké současnému stavu, až mne mrazí. Dovolil bych si v podstatě doslovně opsat kus jedné knihy z roku 1980, konkrétně se jedná o knihu polského autora Alexandra Grobického: „Poklady na dně moří.“
Je noc z 18 na 19 října 1827. Z paluby britského vlajkového korábu Asie pozorují tři velitelé krvavou zář nad nedalekou pevninou, kterou je řecký Peloponés. „Pánové, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se tam děje!“ obrací se britský viceadmirál Edward Codrington, který jako nejstarší velí spojenecké flotile, na své kolegy: francouzského kontradmirála de Ringnyho a ruského kontradmirála von Heydena. „Naši monarchové nás sem vyslali proto, abychom zabránili dalším řežím. Ibrahim paša však stále porušuje dané sliby a dál pacifikuje Řecko ohněm a mečem.“ „Správně,“ přikývli oba. Toto muslimské barbarství musíme zarazit. Jako křesťané i jako spojenci.“
„Navrhuji tedy demonstraci síly. Vplujeme do zálivu a zakotvíme naproti tureckým lodím.“
„Může dojít k bitvě.“
„Může, ale pochybuji o tom. Před jedenácti dny Turci utekli před mými čtyřmi koráby. Na celou naši flotilu se neodváží zaútočit.“
„Ibrahim paša je prý u vojska na pevnině.“
„Tím lépe. Velitel jeho flotily Táhir paša se proti nám na vlastní pěst nepostaví. Dáme mu ultimátum: buď bude Ibrahim respektovat dohodu, kterou s námi uzavřel, a přestane zabíjet Řeky, nebo…“
„Nebo??“
Budeme bojovat!“
„Nejsme s Tureckem ve válečném stavu. Může dojít k diplomatickým komplikacím.“
Codrington lehkomyslně mávl rukou. „Naším úkolem je nepřipustit další prolévání krve. Už jednou jsme Ibrahimovi pohrozili použitím síly, jestliže nepřeruší bojové akce proti Řekům. Souhlasil a hle,“ ukázal výmluvným gestem na zář požárů, „nedodržuje úmluvu. Naší povinností je proto zasáhnout!“
„A když se nezaleknou?“
Já mám 13 řadových lodí a 490 děl. Vy, admirále de Rigny, 7 lodí a 400 děl a vy, admirále von Heydene, 8 lodí a 494 děl. Obrovská síla.“
„Tahir paša má 86 lodí a přes 2000 děl.“
„Zapomínáte, že neplatí množství, ale kvalita,“ zamračil se Codrington. „Naše koráby jsou moderní, s děly velkého kalibru, a dělostřelci mají nejlepší výcvik. Budeme vlky, kteří rozeženou stádo tureckých beranů.“
„Máte nějaký plán?“
Codrington rozvinul mapu, kterou mu podal pobočník.
„Zde je záliv Navarino. Turecká flotila v něm kotví ve třech řadách tvaru podkovy. První řadu, která je k nám obrácená lodními boky, tvoří tři řadové lodě a devatenáct fregat. Vplujeme do zálivu ve třech řadách a pak se rozvineme. Velitel každého korábu bude mít určenou nepřátelskou loď a zastaví naproti ní. Kdyby chtěli Turci bojovat, použijeme Nelsonovu taktiku. Nezaútočíme na celou jejich flotilu, ale jenom na vybrané lodě …“
Jak došlo k tomuto rozhovoru?
Řecko, které od 15. století úpělo pod muslimským jařmem, v roce 1821 povstalo. Když po šesti letech bojů padly Athény, bylo povstání už téměř poraženo. V roce 1827 se Anglie, Francie a Rusko rozhodly pod tlakem veřejného mínění ke společnému zásahu. Požádaly Turecko o příměří, aby bylo možno dohodnout mírové podmínky. K podepření tohoto svého požadavku vyslaly tři velmoci do řeckých vod flotilu. Ibrahim paša, který velel na Peloponésu tureckým a egyptským vojskům, souhlasil s prozatímním příměřím do doby, než dostane od sultána nové rozkazy. Současně byl donucen k tomu, aby silná turecko-egyptsko-tuniská flotila neopustila do té doby záliv Navarino. Vysláním početných oddílů pěchoty na pevninu a pacifikováním okolí dohodu porušil. Peloponéské nebe opět zrudlo září požárů.
Taková byla situace v době, kdy spojenecká flotila připravená k bitvě, které se však z diplomatických důvodů chtěla vyhnout, vplula 20. října ve 14 hodin do zálivu Navarino. Na Asii hrál britský orchestr tureckou státní hymnu, docela jako by se jednalo o zdvořilostní návštěvu. Turky to zmátlo do té míry, že dovolily lodím proplout kolem baterií střežících vstup do zálivu a zaujmout místa určená v Codringtonově plánu. Snad by to skončilo jen touto „demonstrací síly“, snad by se Táhir paša polekal boje na moři, Ibrahim paša by zastavil své žoldnéře na souši a sultán by souhlasil s uzavřením míru, takže by se dějiny ubíraly jiným směrem, kdyby neznámému tureckému dělostřelci nepovolily nervy. Když Angličané viděli, že se Turci pro všechny případy připravují k zapálení „branderů“, vyslali člun s důstojníkem, který jim měl vysvětlit situaci a vyzvat je k přerušení těchto nebezpečných příprav. A právě tehdy padl výstřel z děla, přesně mířená koule zasáhla člun a zabila důstojníka. Angličané nezůstali dlužni odpověď a zahájili palbu. Zadunělo tři a půl tisíce děl a začala jedna z nejdůležitějších námořních bitev v dějinách.
Britský admirál správně předpokládal, že se Turci spojencům nevyrovnají. Během noci přestala Turecká flotila existovat. Turci ztratili 70 lodí a asi 6000 mužů. Spojenci ztratili koráb Trident, měli 177 mrtvých a 480 raněných. Turecká porážka byla neslýchaná.
Tato bitva byla výjimečná i z jiného hlediska. Šest států, které se jí zúčastnily – Anglie, Francie, Rusko, Turecko, Egypt a Tunisko – nebylo totiž ve válečném stavu! Vyvolalo to diplomatickou konsternaci, která však rychle pominula, protože Ibrahim paša po této krvavé „demonstraci síly“ odvolal svá vojska z Peloponésu. Rusko využilo náhlého oslabení Turecka a vypovědělo mu válku. Drinopolským mírem v roce 1829 Řecko získalo nezávislost.
|
