|
Před dvěma dny se – konečně - uzavřel jeden velmi nešťastný a smutný příběh.
Začal to před dvaceti léty, kdy se parta mladých lidí vydala osobním autem na diskotéku. řídil kluk asi dvacetiletý, ale nebyl úplně nezkušený, bohužel při cestě zpět vylétl v jedné ošemetné a namrzlé zatáčce ze silnice a přistáli ve skupině stromů.
Nebyl v tom alkohol.
Dva kluci vpředu z toho vyšli ještě dobře, řidič jen potlučený, spolujezdec se zlomenou rukou. Krutý osud však potkal mladý pár vzadu. Nikdo přesně neví, co se stalo, ale jisté je, že nebyli připoutaní a je pravděpodobné, že z auta při nárazu úplně nebo částečně vyletěli ven. Sedmnáctiletá holčina zůstala na místě, musela být neuvěřitelně zdevastovaná, protože vím, že ji neukázali ani vlastním rodičům. Její stejně starý partner to sice přežil, ale utrpěl strašná zranění hlavy a v okamžiku kdy je našli, už byl v bezvědomí.
A v tom bezvědomí zůstal – celých dlouhých 20 let.
Zajímavé je to, že po celou tu dobu tělo fungoval samo – jediné, co mu moderní péče dala, byl vzduchový filtr bránící tomu, aby zemřel na rýmu či něco obdobně banálního a systém podávání výživy, který dodával bezmocnému chlapci sílu vegetovat dále.
Paradoxně to daleko více odnesla rodina přeživšího chlapce. Rodiče dívky museli také trpět strašně, ale přeci jen ztrátu postupem času ustáli. Maminka mladého muže se všemi svými silami upnula k záchraně syna, bylo až neuvěřitelné, co všechno pro něho dělali, co všechno zkusili, co dokázali udělat pro léčebnu dlouhodobě nemocných, kde byl umístěn. Denní návštěvy třicet kiláků vzdáleného ústavu byly samozřejmostí, sehnali několik léčitelů, vynakládali obrovské finance. Marně.
O dva roky starší sestra se problému pokusila zbavit upospíchanou svatbou a pekelným úsilím ve společném podnikání s manželem. Uštvala se natolik, že skončila v blázinci, odkud ji rodiče vzali zpět k sobě a po několika letech se zmátořila natolik, že je dnes šťastně vdaná a má své děti.
Ve snaze pomoci dětem ale máma zapomněla na sebe. Troufám si říci, že se natolik soustředila na duchovní pomoc jiným, že ztratila schopnost čelit nemoci vlastní, bohužel ta udeřila se smrtící silou a před deseti lety paní zemřela na zhoubný nádor.
V době kdy zemřela, prarodiče z otcovy strany ještě žili a společně s otcem pokračovali, denně syna a vnuka navštěvoval a tiše doufali, možná ještě v zázrak, možná už spíše v ukončení trápení. Nedočkali se ani jednoho a v určitém období to dopadlo tak, že otec navštěvoval v eldéence na jednom pokoji syna v komatu a o dva pokoje vedle svou maminku. Nedovedu si představit, co musel duševně snést, jak strašně musel trpět. Oba prarodiče zemřeli, vnuk je přežil, břímě starostí zůstalo na otci.
Jak už jsem napsal v úvodu, před dvěma dny chlapec zemřel, na parte má uvedeno 37 let.
Byl jsem dva dny služebně mimo bydliště, zprávu o smrti člověka, kterého si pamatuji jako blonďatého klučinu – nikdy jsem totiž nenašel odvahu jít se na něho do té nemocnice podívat - jsem se dověděl večer, když jsem zašel na pivo. Zareagoval jsem – alespoň dle poněkud udivených pohledů spolusedících -možná maličko nevhodně ale přiznám se, že mi to šlo od srdce a ani dnes mne to nemrzí.
Řekl jsem totiž toto: „ Ty vole, konečně dobrá zpráva!“.
A pak jsem se ožral.
|
