|
Tenhle pochází z drápků německé špiclinky, dvě kila živé váhy, která nás bohužel ve svých patnácti letech definitvně opustila. Budiž jí země lehká.
Stalo se to dávno, už je to roků pár a potvrzuje to že život přeje připraveným - můj ochočenec bohudík připravený byl.
Víte, nikdy jsem nechtěla nosit na čumáku tu protivnou věc, která jednak brání pořádnému štěkání a jednak s tím nemůžu sežrat - a vlastně ani pořádně očichat - vše co při vycházce najdu. Můj ochočenec se dal snadno přesvědčit a tak jsem chodila bez košíku.
Až jednou - ťapu si to pěkne po travičce, a najednou se na nás přihrnou dva neochočení člověci. Jsou trochu podivní - mají stejné oblečení, na hlavách čepice se štítky a chtějí na mém ochočenci vědět, proč že nemám na čumáku tu věc. Snažil se jim vysvětlit, že to není potřeba - že sice ještě mám i nějaké zuby (tehdy to byla pravda), ale nekoušu, ale marně. Chvíli se dohadovali, ti dva podivíni pořad chtěli to samé a můj ochočenec řekl "Tak dobrá."
Sáhl do kapsy a vyndal podivnou věc na mašli, a že mi to přiváže na hlavu. A najednou ti dva začali vydávat podivné zvuky, které jsem ještě nikdy neslyšela - jako by se dusili, hýkali, ohýbali se v pase, drželi si ruce na pusách, ale hlavně - rychle odcházeli, skoro bych řekla, že utíkali, až zmizeli za rohem a už jsme je nikdy neviděli.
Moc jsem tehdy chtěla na svém ochočenci vědět, co jim to vlastně ukázal - a tak se nechal uštěkat a nejen mi to ukázal, ale mohla jsem si to i vyzkoušet. No, ale řeknu vám že to žádná sláva není, ale stejně mi dodnes není jasné, co je na té věci tak strašného, že to zahnalo i ty dva v těch čepicích.
Když jsem později začala své ochočence půjčovat i mé kamarádce, tak byla zvědavá - ona musí mít všechno co já - a tak tak si to taky narazila na čumák, ale říkala, že tomu vůbec nerozumí - takový nic a člověci před tím utíkají a ještě u toho podivně hýkají?
Vy tomu snad rozumíte?
|
