Nemám moc rád dějiny dle Jiráska a s. Nejedlo, ale spousta lidí se z toho nemůže vymotat. 

Takže:

Jak si Moskovie přivlastnila dějiny Kyjevské Rusi

V rámci budování vlastního státu musí Ukrajinci přehodnotit a zpřesnit své dějiny tak, aby se zakládaly na pravdě, spolehlivých faktech a historických událostech. Když žili dlouhá staletí pod vládou dobyvatelů, de facto postrádali možnost ovlivnit tvorbu národního povědomí a vývoj svých dějin, v čehož důsledku byly dějiny Ukrajiny sepsány převážně tak, aby byly těmto dobyvatelům poplatné. Zejména nevyjasněná je otázka nároků a domáhání se ze strany nejdříve Moskovie, pak Ruska vůči historickému dědictví Kyjevské Rusi.

Román-studie od V. Bilinského „Země Moksel, neboli Moskovie“ (Країна Моксель або Московія // Kyjev, Nakladatelství Oleny Telihy 2008, 2009, ve třech knihách) uvádí převzatá fakta z historických pramenů (převážně ruských), která vypovídají o zásadním překrucování dějin Ruské říše s úmyslem vytvořit historickou mytologii, že Moskovie a Kyjevská Rus mají údajně společné historické kořeny a že Moskovie má vůči Kyjevské Rusi „dědičné právo“.

Obyčejný podvod ze strany Moskovitů, kteří si přivlastnili minulost Kyjevského velkoknížectví a jeho národa, zasadil ukrajinskému etniku strašlivou ránu. Nyní je našim úkolem na základě pravdivých faktů odhalit prolhanost a amorálnost moskevské mytologie.

Rozeberme hlavní stránky tohoto problému.

Moskevští a později i ruští carové chápali, že bez velké minulosti nelze vytvořit velký národ a velkou říši. K tomu bylo zapotřebí nejen vlastní minulost vylepšit, ale i přivlastnit si tu cizí. Proto si moskevští carové počínaje Ivanem IV. (Hrozným, 1533–1584) dali za úkol přivlastnit dějiny Kyjevské Rusi a její slavnou minulost a vytvořit oficiální mytologii Ruské říše.

Nemuseli bychom se tím vůbec zabývat, nebýt toho, že tato mytologie zasahuje do zásadního zájmu Ukrajiny a je zaměřena na totální zničení Ukrajiny, jejích dějin, jazyka a kultury. Čas ukázal, že ruští imperiální šovinisté dělali a stále dělají vše, aby se tento úkol mohl naplnit.

Po celá staletí, zejména od začátku 16. století se lidem vtloukalo a stále vtlouká do hlavy, že prvopočátkem ruského státu a národa je velkoknížectví Kyjevské, že je Kyjevská Rus kolébkou tří bratrských národů, ruského, ukrajinského a běloruského, a že Rusové z titulu „staršího bratra“ mají nárok na odkaz Kyjevské Rusi. Tyto ubohé lži stále využívá jak ruská historiografie a ruští státníci, tak „pátá kolona“ na Ukrajině, kam patří komunisté a téměř všichni regionálové v Nejvyšší radě. Víme však, že:

v době, kdy existovala Kyjevská Rus, nebyla o moskevském státě žádná zmínka. Je známo, že Moskevské knížectví založil chán Mengu-Timur jako ulus Zlaté hordy teprve v roce 1277. Kyjevská Rus v té době existovala již přes 300 let;

nemáme žádné důkazy o spojení mezi Kyjevskou Rusí a finským etnikem v zemi „Moksel“ ani později mezi Moskevským knížectvím a knížectvími v zemích Kyjevské Rusi před 16. stoletím. Zatímco v roce 988 došlo k pokřtění státu Kyjevská Rus, finské kmeny v zemi „Moksel“ přebývaly v polodivokém stavu.

Jak můžeme mluvit o jakémsi „starším bratrovi“, když onen „starší bratr“ přišel na svět o několik století později než Rusíni-Ukrajinci? Nemá žádné morální právo si říkat „starší bratr“, diktovat lidstvu životní pravidla, vnucovat svůj jazyk, kulturu a vidění světa. Víme, že až do konce 15. století neexistoval žádný ruský stát, žádný starší bratr „Velkorus“ ani ruský národ, existovala jen Suzdalská země, tzn. země Moksel, později Moskevské knížectví, které bylo součástí Zlaté hordy, státu Čingisovců. Od konce 13. až do začátku 18. století se národu této země říkalo Moskovité. Otázku svého etnického původu moskevští historikové zamlčují.

Moskovité, aneb Velkorusové – kdo jsou?

Moskovité: v 9. až 12. století velký kraj od Tuly, Rjazaně a dnešní Moskevské oblasti, Merja, Ves, Mokšané, Čuď, Mordvinci, Marijci – toto vše je národ „Moksel“. Tyto kmeny se později staly základem národa, který si začal říkat „Velkorusové“.

V roce 1137 přišel do těchto krajů mladší syn kyjevského knížete Monomacha Jurij Dolgorukij, na nějž v Kyjevském knížectví nezbyla knížecí stolice. Jurij Dolgorukij zahájil vládnutí Rurikovců v zemích „Moksel“, když se postavil do čela Suzdalského knížectví. Žena z místního kmene mu porodila syna Andreje, jemuž se začalo říkat „Bogoljubský“. Narozený a vychovaný v lesní divočině v prostředí polodivokých finských kmenů kníže Andrej zpřetrhal veškeré vazby na otcovu družinu a staré kyjevské zvyklosti.

V roce 1169 Andrej Bogoljubský dobyl a pobořil Kyjev: přišel barbar, který necítil žádný rodinný vztah k slovanské svatyni Kyjevu.

Během krátké doby (50 až 80 let) byl do každého finského sídla dosazen kníže z Rurikovců narozený z matky Merjanky, Muromky, Mokšanky… Takto se v zemi „Moksel“ objevila knížectví: Vladimirské, Rjazaňské, Tverské a další. V této době začínají do země „Moksel“ pronikat jednotliví misionáři, kteří šíří křesťanství. O žádném hromadném „přetékání“ Slovanů z Podněpří do zemí „Moksel“, jak tvrdí moskevští historikové, nemůže být řeč. Proč by Slované opouštěli úrodnou půdu v Podněpří a odcházeli někam tisíc kilometrů daleko, přes neprostupné houštiny a bažiny do neznámých polodivokých končin?

Na bázi křesťanství se v zemi „Moksel“ začíná vyvíjet jazyk, z nějž se postupem času stala ruština. Před 12. stoletím v zemích „Moksel“ žily pouze finské kmeny. Potvrzují to archeologické vykopávky O. S. Uvarova (Merjané a jejich každodenní život podle mohylových vykopávek 1872 – 215 stran). Ze 7729 rozkopaných mohyl nebylo zjištěno jediné slovanské pohřebiště.

Antropologický výzkum A. P. Bogdanova a F. K. Vovka, kteří zkoumali lidské lebky, potvrzuje odlišná specifika finského a slovanského etnika.

V roce 1237 přišli do Suzdalské země Mongolové. Všichni, kdo sklonili hlavu, políbili chánovu botu a přijali jeho poddanství, zůstali živi a zdrávi, kdo se nechtěl pokořit, byl vyhlazen. Vladimirská knížata Jurij a Jaroslav Vsevolodovičové se Bátú-chánovi podrobili. Takto se země „Moksel“ stala součástí Zlaté hordy říše Čingisovců a její vojenská síla se začlenila do vojenských sil říše. V čele vojenské družiny země „Moksel“ v rámci Bátú-chánova vojska stál vladimirský kníže Jurij Vsevolodovič. Skutečnost, že v roce 1238 vznikla vojenská družina z finských kmenů, které Bátú využíval k dobyvatelským tažením do Evropy v letech 1240 až 1242, je přímým důkazem, že v Rostovsko-Suzdalské zemi byla nastolena chánova moc.

Na dobu válečného tažení Jurije Vsevolodoviče byl na vladimirskou knížecí stolici dosazen Jurijův mladší bratr Jaroslav Vsevolodovič, který dal Bátú-chánovi svého osmiletého syna Alexandra Jaroslaviče za rukojmí. Alexandr, známý a proslavený ruskými historiky jako Něvský, strávil v Hordě u Bátúa léta 1238 až 1252, vstřebal veškerý řád a zvyklosti Zlaté hordy, stal se andem (pokrevním bratrem) Bátúova syna Sartaka, oženil se s Bátú-chánovou dcerou a časem se stal věrným sluhou Zlaté hordy, kdy stanul v čele Vladimirského knížectví (1252–1263). Nezúčastnil se žádné vážnější bitvy, veškerá vítězství Alexandra Něvského jsou ubohé lži. Kníže Alexandr se ostatně prostě nemohl podílet na střetech u Něvy v roce 1240 a na Čudském jezeře v roce 1242, protože v té době byl ještě dítětem.

Je nutno uvést, že rostovsko-suzdalská knížata měla jen minimální správní moc. Bátú-chán pověřoval řízením knížectví (ulusu) místodržícího, tzv. velkého baskaka, na místech pak místní baskaky. Jednalo se o plnomocné vládce Zlaté hordy, kteří se řídili zákony Jasy Čingisovců. Tvrzení ruských historiků, že suzdalská a později i moskevská knížata byla na Zlaté hordě nezávislá, je lež. Jako první vládce knížectví (ulusu) byl v chánských listinách vždy zmíněn baskak nebo daruga, knížata se pak počítala na druhém, někdy i na třetím místě.

Lživé je také tvrzení, že Moskvu založil Jurij Dolgorukij v roce 1147. Je to mýtus, který není podložen žádným důkazem. Moskva jako sídlo byla založena v roce 1272. Téhož roku proběhlo třetí sčítání obyvatel Zlaté hordy. Při prvním (1237–1238) ani druhém (1254–1259) sčítání se sídlo Moskva nezmiňuje.

Moskva jako knížectví vznikla v roce 1277 na příkaz mongolského chána Mengu-Timura a byla obyčejným ulusem Zlaté hordy. Prvním moskevským knížetem se stal Daniel (1277–1303), mladší syn Alexandra řečeného Něvský. Z něj vychází dynastie moskevských knížat Rurikovců. V roce 1319 chán Uzbek (mluví se o tom ve shora uvedeném románu-studii V. Bilinského) jmenoval svého bratra Kulchána místním moskevským knížetem a od roku 1328 moskevským velkoknížetem. Chán Uzbek, jemuž ruská historická literatura přiřkla přízvisko Kalita, přijal islám a zlikvidoval téměř všechna knížata Rurikovce. V letech 1319–1328 tak v Moskevském ulusu Zlaté hordy dynastii Rurikovců vystřídali Čingisovci. A roku 1598 se v Moskovii přerušila dynastie rodu Čingischána, která začala knížetem Ivanem Kalitou (Kulchánem). Přes 270 let tak Moskvě vládli čistokrevní Čingisovci.

Nová dynastie Romanovců (Kobylinovců) se v roce 1631 zavázala svatě uchovávat dávné tradice a složila slib věrnosti staré dynastii Čingisovců.

Z moskevské pravoslavné církve se v roce 1613 stala stabilizační síla, která zajišťovala zachování mongolské státnosti v Moskovii.

Ze shora uvedených informací je patrné, že Moskovie je přímou dědičkou Zlatý hordy Čingisovců, tedy že skutečnými „kmotry“ moskevské státnosti byli Mongolové. Moskevské knížectví (od roku 1547 carství) nemělo až do 16. století žádné vazby na knížectví v zemích Kyjevské Rusi.

Ze shora uvedených informací je patrné, že Moskovie je přímou dědičkou Zlatý hordy Čingisovců, tedy že skutečnými „kmotry“ moskevské státnosti byli Mongolové. Moskevské knížectví (od roku 1547 carství) nemělo až do 16. století žádné vazby na knížectví v zemích Kyjevské Rusi.

Velkorusové. Kmen Velkorusů, aneb ruský národ, jak se mu dnes říká, vznikl zhruba v 15.–17. stol. v prostředí finských kmenů: Muromců, Merji, Vese aj. V této době začínají jeho dějiny. Neexistují žádné dějiny Velkorusů v zemi Kyjevské! Dějiny Velkorusů začínají „Záleskou zemí“, tedy Moskovií, která nikdy nebyla Rusí. Mongolové, kteří do těchto krajů přišli, k vývoji „Velkorusů“ výrazně přispěli. Do psychologie Velkorusů se vtiskl přejatý mongolský instinkt dobyvatele, despoty, jehož hlavním cílem je světová nadvláda. Takto se k 16. století vyvinul typ dobyvačného člověka, strašného ve své nevzdělanosti, zuřivosti a krutosti. Tito lidé nepotřebovali evropskou kulturu ani písemnictví, kategorie jako je morálka, čestnost, stud, pravdivost, lidská důstojnost, historická paměť apod. jsou pro ně cizí. Velká část mongolů se ve 13.–16. stol. začlenila mezi Velkorusy, od nich počítá svůj rodokmen přes 25 % ruské šlechty. Zde jsou některá jména Tatarů, kteří přinesli slávu říši: Arakčejev, Bunin, Gribojedov, Děržavin, Dostojevskij, Kuprin, Plechanov, Saltykov-Ščedrin, Turgeněv, Šeremeťjev, Čaadajev a mnoho dalších.

K přivlastnění dějin Kyjevské Rusi a uchování této krádeže navěky potřebovali Velkorusové potlačit ukrajinský národ, zahnat ho do otroctví, připravit o vlastní jméno, vymořit hlady apod.

Ukrajince, kteří se projevili jako národ v 9.–12. stol., prohlásili za „Malorusy“ a začali vtloukat tuto verzi do hlavy celému světu. Za nejmenší odchylky od této verze se popravovalo, likvidovalo nebo posílalo do Gulagu. Sovětské období se vyznačovalo zvláštní krutostí. Během této doby Ukrajina přišla o 25 milionů svých synů a dcer, kteří umírali ve válkách za ruské zájmy, při kolektivizaci, ve vyhnanství nebo v mučírnách.

Takto „starší bratr“ Velkorus nutil žít „mladšího bratra“ „Maloruse“ v krutém „objetí lásky“.

Vznik historické mytologie ruského státu

Již za vlády knížete Vasilije III. (1505–1533) se v Moskovii zrodila velikášská myšlenka, kterou vyjádřil zástupce moskevského pravoslaví mnich Filofej: „Dva Římy padly, třetí stojí, čtvrtý nikdy nebude“. Od této doby se mezi Moskovity zdomácněla ideologie všemocnosti a „vyvolenosti Bohem“, kdy je Moskva „třetím a posledním Římem“. Tyto myšlenky se v Moskovii šířily a upevňovaly. Kvůli této bludné myšlence prolila moskevská knížata a později i carové spoustu krve.

V době vlády Ivana IV. (Hrozného) sílí moskevské nároky na dědictví nejen po Kyjevské Rusi, ale i po Byzantské říši. Třeba tzv. Monomachovu čepici podle pověsti daroval kyjevskému knížeti Vladimíru Monomachovi jeho dědeček, basileus Konstantin IX., proto byl tento klenot považován za symbol předání moci z Byzance do Kyjevské Rusi. Vzhledem k tomu, že prvním suzdalským knížetem byl šestý syn knížete Vladimíra Monomacha Jurij Dolgorukij, měla přítomnost této čepice v Moskovii „dokazovat“ dědičná práva moskevských vládců nejen na kyjevský velkoknížecí trůn, ale i na odkaz někdejší Byzantské říše. Dále byla sepsána podvržená závěť Vladimíra Monomacha, na jejímž základě měla být Monomachovu synovi Juriji Dolgorukému, pokořiteli tzv. „Záleské“ země, předána dědičná práva. Toto vše byla fikce. Ve skutečnosti byla Monomachova čepice zlatou bucharskou ťubetějkou, kterou daroval chán Uzbek Ivanu Kalitovi (1319–1340), který tuto čepici-ťubetějku přizpůsobil pro své zveličení.

Ivan IV. (Hrozný) se v roce 1547 poprvé oženil v kostele s titulem Moskevského cara jakožto „následník“ řeckých a římských císařů. Z 37 podpisů, které stvrdily listinu zaslanou z Konstantinopolu do Moskvy, se 35 ukázaly jako padělané. Takto se Ivan Hrozný stal „dědicem byzantských císařů“. Takto byla uzákoněna lež.

Masivní státní falzifikace dějin svého národa zahájil Petr Veliký. Jako první v roce 1701 vydal výnos o odebrání veškerých písemných národních památek podrobeným národům: letopisů, chronografů, kronik, starých historických záznamů, církevních listin, archivů apod. Obzvlášť se to týkalo Ukrajiny-Rusi.

V roce 1716 Petr Veliký „pořizuje kopii“ z tzv. Radziwillského letopisu, který měl ukazovat „sloučení“ dávných kronik Kyjevského a Moskevského knížectví a zdůvodnit jednotu slovanských a finských zemí. Tato zfalšovaná „kopie“ byla stejně jako samotný originál znepřístupněna.

Shora uvedená Petrova falzifikace se stala základem pro falzifikace pozdější, a sice sepsání tzv. „celoruských letopisných sbírek“, které zdůvodňovaly nároky Moskovie na dědictví Kyjevské Rusi. Na základě těchto falzifikací se Moskovie dne 22. října 1721 prohlásila za Ruskou říši a Moskovity za Rusy. Takto byl Ukrajincům, zákonným nástupcům Kyjevské Rusi, ukraden historický název Rus.

Petr Veliký dovezl z Evropy velký počet odborníků, zejména profesionálních historiků, které zapojil do psaní a falšování dějin ruského státu.

K tomuto účelu každý přijatý na státní službu cizinec skládal slib zachování státního tajemství a zavázal se, že nikdy neopustí moskevský stát. Nabízí se otázka: jaké může být státní tajemství při „zpracování ruských dějin“ z dávné doby? V jakékoli civilizované evropské zemi se přece za 30 až 50 let odtajní veškeré archivy. Ruská říše se velmi bojí pravdy o své minulosti. Až k smrti se bojí!

Po Petrovi Velikém, který udělal z Moskovie Rusko, začala moskevská elita zvažovat vytvoření ucelených dějin vlastního státu. Této věci se pečlivě ujala císařka Kateřina II. (1762–1796), která si nepřipouštěla pomyšlení, že by mohla být v carském rodu mezi řadovou mongolskou šlechtou. Kateřina II., evropsky vzdělaný člověk, si po nahlédnutí do archivních pramenů všimla, že se celé dějiny státu drží na slovní bylinné mytologii a nemají žádný důkazní základ.

Takže Kateřina II. svým výnosem ze dne 4. prosince 1783 ustanovuje „Komisi pro sepisování zápisků o starověkých dějinách převážně Ruska“ pod vedením a dohledem hraběte A. P. Šuvalova, kterou tvořilo 10 významných historiků. Hlavní úkol, který měla tato komise před sebou, spočíval v tom, aby se přepracováním letopisů, napsáním nových historických sbírek a dalších falzifikátů zdůvodnila „legitimita“ přechodu historického dědictví Kyjevské Rusi na Moskovii a vytvoření historické mytologie ruského státu. Komise působila 10 let. V roce 1792 spatřily „kateřinské dějiny“ světlo světa. Činnost komise se ubírala těmito směry:

sběr veškerých písemných dokumentů (letopisů, archivů apod.). Tuto práci již zčásti provedl Petr Veliký. Podklady se shromažďovaly nejen z vlastní země, ale také z jiných zemí: Polska, Turecka aj.;

zkoumání, falšování, opisování nebo ničení historických podkladů. Takto byly přepsány letopisy „Slovo o pluku Igorově“, „Pověst minulých let“, „Lavrenťjevský letopis“ a mnoho dalších. Některé letopisy se opisovaly i několikrát s tím, že originál byl zničen nebo utajen. Takto byly zatajeny „Skytské dějiny“ od A. I. Lizlova vydané v letech 1776 a 1787 nebo „Ruské dějiny od nejdávnějších dob“ od V. M. Tatiščeva vydané v roce 1747.  Lizlovovy „Skytské dějiny“ uvádějí, že obyvatelé Moskovie jsou samostatným svébytným národem, který nemá nic společného s Rusí (Kyjevem), Litvou, Poláky apod.;

sepsání nových „celoruských sbírek“, které vznikly v 18. století, ale tvářily se jako údajně pocházející z 11., 13. nebo 14. století. Všechny tyto sbírky propagovaly „celoruskou myšlenku“. A to v době, kdy na kyjevské zemi žily slovanské kmeny (Polané, Drevljané, Seveřané aj.), které již byly křesťany, zatímco v „Záleské“ zemi žily finské kmeny (Muromci, Merja, Ves, Mokšané aj.), které byly v polodivokém stavu, a tyto kmeny neměly nic společného až do 16. stol.;

ke zdůvodnění jednoty Kyjevské Rusi a finských kmenů byly sepsány tisíce různých sbírek. Všechny tyto sbírky a letopisy, jak uvádí román-studie V. Bilinského, existují pouze v přepisech, žádný originál. Vůbec žádný! Toto vše ukazuje na falzifikaci při tvorbě dějin ruského státu, neuvěřitelnou co do míry nestydatosti a drzosti.

Nelze donekonečna žít ve lži!

Nastal čas, aby ukrajinští historikové sepsali pravdivé dějiny Ukrajiny, které by nevycházely ze zfalšovaných Kateřinou II. letopisů a nově sepsaných v 18. století „celoruských letopisných sbírek“, ale z historických faktů zachycených v dokumentech zejména takových zemí jako je Polsko, Turecko, Řecko, Írán aj. Lidé musí znát pravdu.

.

No, hlavně jde o tzv. Slovany a zachránce Střední Evropy Ruskem! 

Civilizace, naše křesťanská, končí za Ukrajinou! 

Proto mají Rusové ideologii "Euroasianismu"!