Jak bránit vlast - komplet

Pink Panter mne požádal, abych sem dal své články o obraně vlasti komplet tedy včetně těch, co byly na bývalém webu a už nejsou.

Jak bránit Vlast 1 – obecné kecy.

K tomuto textu mne vyprovokoval Pink. Nic proti těm pár řádkům, co napsal, ale záležitost je dost komplexní a obávám se, že sepsat to aby to mělo alespoň jakž takž hlavu a patu bude na víc než jeden článek. Ale budiž.

Takže co napsal Pink a na co reaguji?

„Mění se okolnosti. Začátek druhé války byl zase uspěchán. Byla v plánu začít v roce 43. Nakonec experti umluvili Hitlera, aby začal 39.

Z obdobných důvodů, mohli američtí experti umluvit neocony, aby začali až dneska a ne před pěti lety.

To, že mohli začít už dávno není argument. Válka se začíná, když jsou nejpříhodnější okolnosti a nebo když už totálně teče do bot.“

Takže abych začal.

Dějiny světa a dějiny Evropy jsou dějinami válek. Pokud se podíváme na Evropu, tak delší (výjimečné) období míru byly „Pax Romanum“ což trvalo něco přes sto let, období po Napoleonských válkách (pomineme-li Prusko – Rakouskou válku) tak končí až v roce 1914. Období míru, byť citelně kratší, byla v podstatě vždy po nějakých větších konfliktech, ať už to byla stoletá válka, třicetiletá válka, válka o Španělské dědictví a tak dále. Období míru obvykle začínají nějakou mírovou smlouvou, která rozděluje svět mezi vítěze a konstatuje, že od teď už navždycky bude věčný mír, děla se roztaví na pluhy a zvony a takové ty kecy. Potom to nějakou dobu funguje, než začnou zase narůstat pnutí a ty rostou až to praskne, zatřese se, nějakou dobu se to mlátí a pak nastane opět „věčný mír“.

Docela nepříjemně to vypadá, že krásný mír po druhé světové válce, který trvá už 73 let, se nám nachyluje ke konci. Váleční štváči ječí již taky hystericky, že Hitler a Goebbels byli proti nim rozvážní strejcové. Od boku se pálí taková ničím nepodložená a nesmyslná obvinění, proti kterým bylo tvrzení o ubohých Sudetských Němcích terorizovaných Čechy vlastně dobře podloženými a racionálními fakty. Zjevně se na různých místech světa připravují taková casus beli pro rozpoutání horkého konfliktu, proti kterým byly Gliwice či Tonkinský záliv zcela uvěřitelné incidenty. Evropě vládnou šílenci, kteří ztratili sebemenší kontakt s realitou a žijí v nějakém podivném ideologickém světě podobném bludům v drogovém rauši. Nicméně spouště v jejich rukou jsou reálné a vedou k ničivým systémům.

Takže není otázkou ZDA BUDE VÁLKA, ale KDY? A to je o té Pinkově otázce výše. Protože odhadnout ten okamžik je nesmírně obtížné, ale pro účastníky klíčové. Protože k tomu okamžiku musí mít maximálně připravenou a vycvičenou armádu a zároveň mít nejmodernější vojenskou techniku. Totiž mít TRVALE připravenou armádu je natolik ekonomicky obtížné, že to žádný stát dlouhodobě neunese. Po druhé světové válce se o to pokusily USA a Sovětský svaz. Sověti to neustáli v 80tých letech a u USA to vypadá, že se jim to vymyká z rukou právě teď. Nakonec vidíme to na druhé světové válce. Letadla a vojenská technika, které byly moderní za Španělské občanské války byly v roce 1939 naprosto zastaralé a nepoužitelné pro druhou světovou. No a letadla a ponorky moderní v roce 1940 byly v roce 1943 beznadějně bezmocné proti nejnovějším výrobkům. Takže jestli někdo dělá výjimečně drahý vývoj nové stihačky či ponorky trvající deset let a s koncem vývoje a začátkem výroby se netrefí do začátku války o tři roky, tak má nepoužitelný šrot, za který zaplatil obrovským podílem HDP po mnoho let.

Uvidíme.

Každopádně v dalších vstupech se pokusím věnovat NATO, Evropským ozbrojeným silám, České armádě, Aktivním zálohám, Domobraně, otázkám souvisejícím s rozdílem mezi profesionální armádou a misemi versus vševojskovou armádou, povinnými odvody a obranou území ČR.

Ale to až příště.

Jak bránit Vlast 2 – USA – proč tlačí k válce v co nejkratším termínu.

Pokusme se vysvětlit na historickém vývoji, proč se schyluje k velké válce právě teď.

Spojené státy byly dlouho po svém vzniku uzavřeny prakticky do sebe. Nezávislost deklarovali na konci 18tého století a s výjimkou likvidace Alžírska jako hnízda pirátů tuším v roce 1820 si téměř celé devatenácté století řešili problémy doma. Nejdříve to byla expanze o další státy, získané především válkou s Mexikem (např. Texas 1845, Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada, Utah). Později se Američané bavili Občanskou válkou a po ní byla oficiální doktrínou snaha o dobytí Západu. Na mezinárodní scénu se začínají silně drát až na přelomu 19tého a dvacátého století válkou s Filipínami a Kubou. Později podporují Anglii a vstoupí na její straně do První světové války.

To je spojeno patrně s tím, že někdy na počátku 20tého století začínají mít v americkém establishmentu velký vliv židé. Toto se podepsalo například i při založení Československa. Jak známo Masaryk byl soudní znalec při mediálně silně obsazeném procesu „Anežka Hrůzová“, kdy byli židé obviněni z rituální vraždy a Masaryk je z toho v podstatě dostal. Jako odměnu židé, kteří v USA během první světové války kontrolovali většinu tisku, rozpoutali mediální causu „Československo“ a to bylo v novinách u ranní kávy všech Američanů. Zřejmě byla i nějaká intervence u prezidenta Wilsona, takže Československo bylo definováno v hranicích, které si určil Masaryk bez jakékoli možnosti Maďarů do toho zasáhnout. Ergo Žitný ostrov a další oblasti, kde obyvatelé neuměli slovo Slovensky bylo přiřčeno k ČSR. Ještě větší důkaz kontroly židů nad USA je založení FEDu soukromými bankami v roce 1913, který získal práva emise dolarů. Toto mělo dopady později, když nacisté začali systematickou diskriminaci židů (ve třicátých letech jich z Německa do USA uprchly tisíce) tak pozice USA establishmentu proti nacistickému Německu byla jasná.

Někdy kolem roku 1940 byl pohled USA na Evropu (pomineme Japonsko a Pacifickou oblast) zhruba následující. Byly zde tři seskupení – Anglie a Francie, což byli spojenci ve sporu s Německem plus Itálií, což byl nepřítel (USA dlouhodobé spojenectví s Anglií plus Německo pronásledovaní židů). Na východě Sovětský svaz, což byl nepřítel už někdy od doby revoluce (už tehdy tam byla US armáda i britská armáda, ale moc dojem neudělaly ani ve srovnání s českými legionáři plus samozřejmě ideologický rozpor). Spojené státy byly na počátku druhé světové války formálně neutrální, i když s pravidly neutrality si rozhodně hlavu nelámaly. Dodávaly jedné z válčících stran (Anglii) strategické suroviny, britské válečné lodě kotvily v US přístavech a Americké válečné lodi doprovázely britské konvoje v teritoriálních vodách. Hitler si zcela otevřeně stěžoval, že takto tedy neutralita nevypadá, ale Američané jej v podstatě vysmáli. Voliči nechtěli do Evropské války, takže establishmentu by se nějaké potopení americké lodi německou ponorkou jako casus beli moc hodilo. No Hitler to zkousnul stejně, jako dnes Putin musí zkousnout i nejhorší Americké provokace. Historie se opakuje. Casus beli dali Američanům nakonec Japonci v Pearl Harbouru v prosinci 1941. To už ovšem od června probíhala operace Barbarossa – útok Německa na Sovětský svaz. Amerika se dostala do dokonalého postavení. Její dva nepřátelé navzájem válčily. Což byla nahrávka na „Americké řešení“. Až ti dva vykrvácejí, tak oni dorazí vítěze a levně celou tu válku vyhrají. Protože za většího a horšího nepřítele bylo považováno nacistické Německo, USA dodávaly materiál, munici a zbraně Stalinovi a to přes Irán a rovněž konvoji přes Murmaňsk. Zase tak jednoduché to nebylo, protože kdyby vítězství nechali Stalinovi celé, tak by se nezastavil asi ani v Paříži. Proto bylo otevření další fronty ve Franci a na Sicílii nutností. Stejně zjevně podcenili rychlost německé porážky na Východní frontě, protože nechat Stalinovi větší část Německa (nezapomeňte na Východní Prusko) včetně Berlína asi nebylo v původním plánu.

Teď ovšem mělo dojít k druhé fázi plánu, tedy doražení vítěze. A zde se to zadrhlo. Ještě v prvních měsících roku 1945 věřil Hitler, že na styku se západní vojska a rudá armáda do sebe zakousnou a válka bude pokračovat. Nejednalo se jen o nepodloženou naději. Americký generál Patton se nedvojsmyslně vyjádřil slovy „Bojovali jsme na nesprávné straně“ a navrhoval okamžitě pokračovat ve válce po boku přeživších německých vojáků. Toto podporoval i Churchill - Operace Unthintable – útok britských a amerických sil na Sověty v červnu 1945. Plán prosazovaný Winstonem Churchillem měl ze střední Evropy a Balkány vytlačit Sověty a donutit je obnovit Polsko a pobaltské státy.  Invaze se mělo vedle 100 000 polských vojáků zúčastnit i 200 000 německých vojáků.

Proti tomuto řešení bylo především nejvyšší velení Amerických sil, především Eisenhower jako nejvyšší velitel (a politik, později se stal presidentem USA) a za ním zjevně stál Harry Truman jako US president po smrti Roosevelta. Ono to v tu chvíli vypadalo velmi rozumně. Rudá armáda bojovala sice na frontě bez rezerv, ale měla za sebou vítězství nad Německem a velmi kvalifikované nejvyšší velitele. Sovětská válečná ekonomika pracovala na plný výkon a byla schopna dodávat rudé armádě většinu techniky i materiálu. Spojenci byli v létě 45 asi schopni Rudou armádu porazit, ale zaplatili by za to ohromnou cenu. Kromě toho obsazení a udržení ohromného území je opět o něčem jiném než jenom porazit armádu. Takže plán nechat Stalina demobilizovat armádu, vrátit Sovětskou ekonomiku do mírového stavu, mezitím zrekonstruovat Bundeswehr, „špinavé“ nacistické důstojníky uklidit na čas do Argentiny, dát dohromady německý průmysl – no a potom se najde vhodný okamžik …

Nevyšlo to. Podcenili Stalina. Zjevně něco věděl anebo tušil. Takže zajaté vojáky wehrmachtu nepropustil a nemohli se stát základem nové armády, ale dislokoval je na Sibiř do Gulagů. Získal atomovou bombu (lhostejno zda špionáží nebo vlastním vývojem, měl ji) a vodíkovou bombu měl dříve než Američani. Ekonomiku nepředělal na mírovou, ale na základě Rudé armády budoval ještě silnější síly. A hlavně převzal strategickou iniciativu a začal rozsévat socialismus po Asii (Vietnam), Africe (Angola) a Americe (Kuba). Spojené státy se dostaly do defensivy, která vyvrcholila Karibskou krizí, kdy ruské jaderné rakety byly instalovány na Kubě pár kilometrů od Miami. To bylo ovšem už po jeho smrti a Chruščov a Brežněv už nebyli Stalinové.

Duo Reagan – Thacherová využili ekonomickou převahu a podařilo se jim ekonomicky Sovětský svaz zlomit. Gorbačov nechal Sovětský svaz rozpadnout a Jelcin dorazil Rusko do ekonomického krachu.

Pro USA zdánlivě totální vítězství. Ani nebylo potřeba válčit. Ruské firmy se zhroutily, důchodci nedostávali důchody, zaměstnanci státu (učitelé, vojáci, policisté) nedostávali výplaty, majetek rozchvátili oligarchové a ložiska nerostných surovin začínaly drancovat velcí hráči (jako například Shell ložiska ropy a plynu na Sachalinu). Mělo to ale svá rizika. Jaderné zbraně se podařilo demobilizovat z bývalých republik do Ruska (ona tolik zmiňovaná smlouva s Ukrajinou vzdání se jaderných zbraní za záruky hranic), ovšem pokud by se vlastní Rusko rozsypalo na hrst vzájemně se nenávidících ministátečků vlastnících jaderné zbraně, to nikdo nechtěl. Proto bylo potřeba, aby Rusko vzal do rukou někdo kompetentní a zajistil alespoň jakési fungování a řád. Jelcin navrhl za sebe Putina.

Putinovi se ovšem podařilo víc, než se od něj čekalo. Konsolidoval stát, to ano. Ale navíc vytěsnil Oligarchy a velké světové firmy a převzal kontrolu nad surovinami. Navíc potichu rekonstruoval a navázal na vojenský výzkum z dob Sovětského svazu a začal vyvíjet špičkové zbrojní technologie.

Někdy kolem roku 2010 zjistili USA, že se jim situace začíná vymykat z rukou. Snaha být neustále připraveni na válku stojí obrovské peníze. Ano, toto zničilo Sovětský svaz. Nicméně po pádu Sovětského svazu se penězovody do vojensko průmyslového komplexu nepodařilo uzavřít, na to byl komplex příliš mocný a zvyklý na příliv stovek miliard dolarů. Problémy jsou zde ale dva. Jedním je, že USA díky zbrojení propadly do deficitu, kdy 40% veškerých příjmů státu jde jenom na splácení úroků. To už není dlouhodobě udržitelné. Druhým problémem je to, čemu se říká „value of money“, tedy dostat za své peníze odpovídající protihodnotu. Ještě před 30 lety, když Lockheed Martin obdržel vládní zakázku na vývoj nového bojového letadla, tak nastoupila parta inženýrů a začala vyvíjet skvělé letadlo. Pokud tato firma dostane takovou zakázku dnes, tak nastoupí parta právníků a začne na základě smlouvy vymáhat více a více peněz a hledat důvody, proč letadlo nemusí a nebude mít takové a takové parametry. Takže dnes se zjistí, že původní objednávka byla 50 letadel za 20 miliard a skutečnost je 20 letadel za 50 miliard a ještě potom se zjistí, že předchozí generace letadel byla lepší než ta zcela nová. To je univerzální proces – vzpomínáte, jak v Británii postavili nové válečné lodě a ty nefungovaly v tropických vodách a loděnice se vymlouvala, že neměla zadání na tropické vody a že ve studeném Severním moři funguje loď docela dobře? Ano, USA ještě pořád dává do armády víc peněz než zbytek světa dohromady, ale nedostává za to protihodnotu. Letadla sedmé generace v Číně a Rusku stojí zlomek toho, co americká a zdá se, že jsou lepší. Rusové představují tanky Armata, proti kterým nemají Američané moc co postavit a ukazují protilodní rakety v rychlosti 7 machů, které nejde sestřelit. Zdá se, že Číňanům se potichu podařilo sestavit a instalovat na loď railgun (elektromagnetické dělo), o kterém Američané mluví už leta, investovali do toho spoustu peněz a praktické použití na lodi je v nedohlednu.

Každopádně (alespoň to tvrdí nejvyšší Američtí činitelé) tyto špičkové ruské a čínské zbraně jsou zatím papírové. Tedy jsou vyvinuty, existují prototypy, ale masová výroba je ještě v perspektivě jednoho, dvou nebo tří let v budoucnu. Přitom Americká vojenská síla je teď na vrcholu, lepší do budoucna nebude neb není na ni už dost peněz a ani dostatečné financování není zárukou výsledku. Takže jestli Amerika chce nebo potřebuje konvenční velkou válku, musí to být hned. Než Rusko a Čína dokáží vyrobit a dát k operačnímu použití dostatek tanků, raket, děl a lodí stejných nebo lepších, než jsou nejlepší americké.

Příště (snad zítra) - Jak udržet armádu bojeschopnou.

Jak bránit Vlast 3 – Jak udržet armádu bojeschopnou.

Bojeschopná armáda je jedním ze základních atributů suverénního státu, a to bez ohledu na to, zda se jedná o stát demokratický či totalitní. V ČR panuje určitá nostalgie po vševojskovém typu armády, která zde byla tradicí již od první světové války. V posledních letech se u nás od tohoto typu ustupuje a nahrazuje jej profesionální armáda soustředěná především na mise do zahraničí. Což opět vzbuzuje nelibost u mnoha lidí, kteří jsou přesvědčeni, že úkolem armády je sedět doma a střežit zevnitř hranice státu proti vnějšímu nepříteli.

Pamatuji armádu konce 80tých let a nostalgií za ní rozhodně netrpím. Z nějakého důvodu mírová armáda (a to je univerzální pravidlo, nevztahuje se pouze na československou lidovou armádu) přitahuje do důstojnického sboru lidi, kteří jsou příliš hloupí, aby byli schopni se živit hlavou a příliš líní, než aby se živili rukama. Slavný je výrok, kdy vyšší důstojník přednášející vysokoškolákům dělostřelbu prohlásil „Soudruzi, sinus tohoto úhlu se pohybuje mezi 0.8 a 1.3“. Po výbuchu smíchu mezi studenty (kteří samozřejmě věděli, že z definice sinus uhlu nemůže být větší než jedna) se jeden ze studentů zeptal: “Soudruhu majore, sinus 1.3 – není to příliš mnoho?“ No a major bezostyšně odpověděl: „To nic není soudruzi, za velké vlastenecké války dosahoval sinus tohoto úhlu až čtyř!“ Samozřejmě, že toto může být urban legend, nicméně já na vlastní uši slyšel od podplukovníka Brabce na střelecké přípravě při přednášce o infrahledech větu: „Infrahledy druhé generace soudruzi pracují se zbytkovým světlem a zbytkové světlo je světlo slunce odražené od měsíce a od hvězd.“

Na útvarech nižší důstojníci byli ještě větší vzdělanci. Náš velitel roty nadporučík N vždy, když měl vyplnit nějaký formulář či napsat hlášení vykoukl ze své kanceláře, odchytil nejbližšího absolventa a řekl mu: „Špagi, ty máš vysokú školu a isto vieš čítať a písať, tak píš … „Dlouho jsme diskutovali, zda on je gramotný, pak jsem jej viděl psát dopis z cvičení manželce, šlo mu to jako absolventu první třídy ZŠ, velká písmena asi neznal všechna, ale nakonec něco sesmolil. A teď si představte, že na rozkazech takového troglodyta bude záviset váš život v boji.

S technikou na tom bojový útvar na Šumavě nebyl o mnoho lépe než s důstojnickým sborem. Tatra v bojové pohotovosti vůbec neměla motor, neb ten se přeložil do auta, které vozilo várnice, když ten zadřeli hoši líní vyměnit olej. Jednou pískli bojový poplach a tři obrněné transportéry měly vyjet z útvaru na předepsanou kótu. První vozidlo se nepodařilo nastartovat vůbec, druhé popojelo asi 20 metrů a definitivně zemřelo, aniž opustilo autopark. Se třetím se sice podařilo opustit autopark, ale umřelo ještě před opuštěním kasáren.

Co se týče výcviku tak během celé vojenské služby jsem se účastnil dvou ostrých střeleb, kde jsem vystřelil celkově tři náboje z pistole a devět nábojů ze Sa58 (tři jednotlivými výstřely do papírového terče a o rok později 6 nábojů ve třech krátkých dávkách na plechové postavy). Zato rozebírání a čištění asi stokrát.

Dovolím si tvrdit, že takováto armáda je sice drahá (hodně vojáků a materiálu) ale zcela nebojeschopná.

O kvalitách prvorepublikové armády bych si rovněž iluze moc nedělal. Velký dojem na mne udělal krátký záběr z 5 května 1945 na dolní části Václavského náměstí. Během povstání tady skupinu dobrovolníků – mladých kluků cvičil nějaký prvorepublikový mladý důstojník. A učil je pořadovou vpravo v bok za pochodu. Samozřejmě, že útvar se vždy rozsypal a kluci se smáli a zkoušeli to znovu a znovu. V podstatě v bojové situaci, kdy část města byla obsazená nacisty. Místo aby jim ukázal flintu, kudy se do toho cpou patrony, jak se krýt před tím kulometem na věži, jak zamířit, aby člověk něco trefil a kde je pojistka, aby si sám neustřelil hlavu, když zrovna nestřílí. Pro toho blba cvičeného v nějaké DDŠ (dvouletá důstojnická škola) byla vpravo v bok za pochodu ten nejdůležitější vojenský počin a za povstání to dobrovolníky učil. Naprosto rozumím Stalinovi, který po německé invazi dal většinu „zkušených“ důstojníků popravit a umožnil tak vyrůst přirozeným vůdčím talentům. Dnes se mu to vyčítá, ale pokud by to neudělal, tak podle mne tu válku projede.

Takže které armády jsou bojeschopné a proč?

Určitě je bojeschopná armáda Americká a Ruská. Jak k té bojeschopnosti dospěli?

Kdysi jsem četl knihu od Hubáčka „Pacifik v plamenech“. Tam byla jedna zajímavá informace. Američtí mariňáci se dostali do střetu s Japonskými veterány. V Japonsku byl výcvik vojáka strašným procesem, při kterém bylo víc obětí než poté při boji. Japonci měli rovněž za sebou bojové mise v Číně. Američané měli klasický vojenský „mírový“ výcvik někde ve Státech, kdy úmrtí kadeta při výcviku znamenalo pro nejvyššího velitele týdny papírování. Výsledkem byl masakr amerických mariňáků. Stejná situace se opakovala při vylodění v Normandii, když Spojenečtí vojáci narazili na divize wehrmachtu stažené z východní fronty. U Rusů to bylo obdobné. Ruský vojín, který přišel na frontu měl tuším 40% statistickou šanci přežít první týden. Ovšem pokud se mu podařilo přežít tři měsíce, tak už byl zkušený fronťák a měl obrovskou šanci dožít se konce války. Opravdovou bojovou zkušenost nejde ničím nahradit, možná jenom částečně velmi brutálním výcvikem srovnatelným s tím bojovým nasazením. Speciální jednotky wehrmachtu byly údajně v plazení cvičeni tak, že první výcvik byl pod nataženým drátem, druhý pod ostnatým drátem a při třetím se dvacet centimetrů nad terénem střílelo z kulometu.

Američané mají jednu vlastnost – jsou ochotni se ze svých chyb poučit. Takže když se podíváte na historii po druhé světové válce, tak Americká armáda měla ve své podstatě vždy výcvikový prostor v oblastech, kde se někdo aktivně pokoušel toho vojáka zabít. Začalo to Koreou, pak Vietnam, Somálsko, Afghánistán, Irák, Sýrie. Americká armáda je bojeschopná prostě proto, že je plná veteránů z opravdových válek. I když věci se mění. Korea a Vietnam byly oblasti, kde byla americká armáda naplno. Pak ovšem veřejnost ve Spojených státech začala být hodně přecitlivělá na ty rakve pokryté vlajkou co přivážely Herkulesy (i když právě to byla cena za bojeschopnost) a těžiště riskantních akcí přešla na kontraktory z Blackwater. No, nebylo to o moc horší, ti kontraktoři jsou nakonec také Američané a jako žoldáci jsou těžcí profíci. Až na to, že vláda ani armáda neodpovídají za jejich životy ani za případná zvěrstva na civilních obyvatelích. Ovšem v posledních letech je na přecitlivělé Američany i toto moc drsné, a proto současné války bojují rukama někoho zcela jiného. V Sýrii ve válce proti ISIS to byli Kurdové. Zde se ovšem už původní myšlenka ztrácí a je slušná pravděpodobnost, že v dohledné době se z mariňáků stanou manekýni na přehlídkách a jejich bojeschopnost bude v (sprostá slova vynechám).

Rusové na to šli spíše tím mimořádně drsným výcvikem, i když zásobu velmi kompetentních bojových veteránů si pořídili v Afghánistánu. Suvorov to hezky popisuje ve své knížce o Specnaz. Most pře Sibiřskou řeku. Na mostě značky řídící cvičení a poslední značka ukazuje z mostu dolů. U značky důstojník. Najednou běží voják s kulometem, u značky vychrlí pár sprostých slov, přeskočí zábradlí a o deset metrů níže dopadne do vody. „Co když se utopí?“ ptá se šokovaný Suvorov. „Když se utopí tak nebyl Specnaz!“ odpoví klidný důstojník. Ano, absolvent takového výcviku, pokud jej přežije, je rovněž bojeschopný.

Jak je na tom dnešní Česká armáda? Je malinkatá (snad druhá nejmenší v EU). Je soustředěná na mise, takže generuje veterány, kteří jsou dle výše popsaného bojeschopní. Armáda jako taková dnes určitě není bojeschopná ve smyslu, že by od druhého dne mohla bránit ČR proti vnější invazi. Nicméně toto ani není jejím úkolem. Protože je malá je z rozpočtu ČR ufinancovatelná. Pokud by došlo k vnějšímu ohrožení, toto se nestane overnight. Určitě bude několik týdnů čas. A takováto armáda je dobrým základem a jádrem na funkční bojeschopnou armádu sestavitelnou po mobilizaci. Pokud se vezmou 4 veteráni a dá se k nim 30 mladých rekrutů, tak tito veteráni sestaví četu (velitel plus tři velitelé družstev) a v řádu několika týdnů je dokážou vycvičit, aby měli velkou šanci přežít onen kritický první týden fronty a také byli schopni splnit nějaké bojové úkoly. Veteráni bojů z Afghánistánu či Sýrie by nováčky určitě neučili vpravo v bok za pochodu. Takovýto útvar by se dal doplnit částečně vycvičenými (byť v míru) aktivními zálohami, u kterých důležitější, než výcvik je motivace – oni chtějí bojovat za vlast na rozdíl od většiny nucených odvedenců.

Ano, já se domnívám, že tak, jak je koncipována Česká armáda je to v zásadě dobře. To neznamená, že souhlasím s tím, aby v rámci armády byly tři Gripeny. Ale to je vedlejší. Protože kromě univerzálního charakteru naše armáda je i součástí stroje NATO a zde doplňuje některá profesionální „kolečka“ v soustrojí, jako jsou třeba pověstní chemici.

Tato armáda má jedno slabé místo, které ovšem mají všechny armády na světě. Je budována hierarchicko-pyramidální strukturou velení. Takováto struktura je vysoce zranitelná zničením nebo zradou nejvyššího velení. Zrovna Češi by si toto měli uvědomovat dobře, protože na tuto skutečnost doplatili během dvacátého století dvakrát. Poprvé v roce 1938, kdy československá armáda byla politickým rozhodnutím nucena vydat opevnění bez boje. Podruhé se tak stalo v roce 1968, kdy aktivní členové velení armády a komunistické strany udrželi armádu tak, že se nebránila. Obdobnou zradu nelze vyloučit ani v budoucnu. Kdo zaručí, že Brusel nerozhodne o přesunu milionu imigrantů ze Západní Evropy a politické vedení a vedení armády nevystoupí před kamery televize a neřeknou „My jsme sice proti, ale byli jsme demokraticky přehlasováni a zakazujeme armádě se tomuto procesu bránit.“ Takovýto čin by armádu včetně dobrovolných záloh zcela paralyzoval zcela bez ohledu na její opravdovou bojeschopnost na bojišti právě kvůli posloupnosti velení. Proto je tento systém nutno doplnit domobranou, která bude založena na síti lokálních buněk se zbraněmi přímo u domobranců. Ti by samozřejmě bránili své město či vesnici, svou rodinu a své sousedy bez ohledu na žvásty politiků a generálů. Jenomže právě proto se proti domobraně brojí všemi prostředky, protože politici a generálové nesnesou na území svého státu žádnou bojovou sílu, kterou by neměli plně pod kontrolou.

Je toho ještě hodně, co by se k tématu obrany vlasti dalo napsat. Vůbec jsme nerýpli do NATO, Evropských ozbrojených sil, nástupiště na třetí světovou ve vztahu k Ukrajině a Turecku, významu a vlivu milionu imigrantů v EU a dalších věcech. Jenomže já teď budu nejméně týden busy, poté možná napíšu pokračování.

Přeji všem hezké počtení a poté diskusi. Na tu si čas najdu a když tak na přímé dotazy odepíšu. Ale tentýž den to být nemusí.

Jak bránit vlast 4 - NATO, Evropské ozbrojené síly.

Po desetiletí zajišťovalo světovou bezpečnost jaderné odstrašování, tedy situace, kdy by konflikt NATO – Varšavská smlouva neměl vítěze a vedl by ke zničení celého světa. V posledních letech se ovšem americká administrativa tváří, jako kdyby již toto neplatilo a jako kdyby měli recept, jak takový případný konflikt udržet v konvenční rovině. Toto může mít dvě přirozená vysvětlení:

1. Podle mne mnohem pravděpodobnější ze dvou možných vysvětlení je, že americká administrativa se pokouší zopakovat úspěch Reaganovi politiky a pokouší se bez války Rusko ekonomicky zničit. Aby toho dosáhli, tak ženou lokální konflikty až na hranu a v zahraniční politice tlačí věci směrem, které Rusko prostě dopustit nemůže – puč na Ukrajině a následný Krymský konflikt, válka v Sýrii, která by umožnila alternativní produktovody do Evropy a ztrátu Ruského monopolu, manipulace s cenami ropy směrem dolů, kdy USA mají své vlastní břidličné zdroje, politická a finanční podpora Ruské opozice. Úplně bezpečná tato hra není, protože může vést k horké válce, kterou nikdo asi nechce.

2. Méně pravděpodobným (dle mého názoru) je vysvětlení, že se NATO a USA doopravdy připravují na konvenční válku s Ruskem. Kde berou přesvědčení, že se nezvrhne ve válku jadernou netuším, oni mají možná informace, které veřejně dostupné nejsou. Podle hesla „Doufejme v nejlepší a připravme se na nejhorší“ se podívejme na tu druhou možnost.

NATO bylo založeno v roce 1949, v době, kdy byl Stalin v plné síle a zaháněl Evropu a USA do defenzívy. Anglie a Francie v době druhé světové války byly ještě pořád vojenskými mocnostmi. Armáda USA byla nejsilnější, ale Montgomery ani de Gaulle rozhodně nebyli pominutelní. Každopádně pod jaderným deštníkem USA se Evropským členům NATO žilo velmi pohodlně a bezpečně. Tehdy vznikl pocit, že článek 5 smlouvy o NATO zajišťuje bezpečnost, a tedy je vlastně zbytečné investovat do vlastní armády. Nastartoval se proces, kdy byly investice do armád omezovány a tyto původně mocné národní armády postupně upadaly. Ještě v roce 1982 byla Velká Británie schopna hladce si poradit s Argentinou u Falkland. Dnes již jsou tyto armády sotva schopny sekundovat USA při útoku na Sýrii. Přitom Francouzská armáda je na tom o trochu lépe než Anglická. Angličané jsou rozhořčeni, že Trump o tomto útoku prioritně jednal v Paříži a až poté v Londýně. Doteď byl Londýn jeho prvním spojencem. Chtě nechtě se člověku vybaví ta historka o jednání u Stalina, kdy Stalina někdo upozorňoval, že s jeho názorem nebude souhlasit papež. „A kolik má papež divizí?“ otázal se údajně Stalin. Morálně si o tom můžeme myslet co chceme, ale takto to chodí. Pokud bude Babiš v Evropě vykládat cokoli, jeho slova budou mít pouze takovou váhu, kolik má ČR obyvatel, jaký výkon ekonomiky a kolik divizí v kasárnách. To vůbec není o pravdě nebo lži. Skutečnost je taková, že dnes Evropa ať jako celek nebo jako jednotlivé státy nemá armádu stojící za zmínku, a proto ve světě její názor nikoho nezajímá. Nebo snad někdo ví, co řekla k situaci v Sýrii ta Evropská ministryně zahraničí jaksehonemjmenuje Frederika Mondeghrini nebo tak nějak? Já to nevím a myslím, že ani nikdo jiný. Proč? Protože za ní nestojí žádné divize. To, co o tom úderu řekl Trump, Putin či Erdogan ví všichni.

Dokud byl bipolární svět, NATO na jedné straně a Varšavská smlouva na druhé to bylo vlastně jedno. Neb byla jedna barikáda a zájmy USA a Evropy byly totožné. V posledních letech se to ale změnilo. Putinovo Rusko zůstalo pro USA nepřítelem, ale pro Evropu se stalo partnerem. Rusko má suroviny, které rádo prodává do Německa a zbytku Evropy a nakupuje za to německé strojírenské výrobky a také potraviny a ledacos jiného. Oboustranně výhodné. Takže se objevil střet zájmů mezi USA a Evropskými státy – projevil se v okamžiku Majdanského převratu na Ukrajině v roce 2013. Pro ty, co pamatují nebo jsou schopni Googlit. Majdan okamžitě podpořily USA a Putina prohlásili za zločince a Rusko za zemi zla. Na to odpověděla Evropa ústy Merkelové velmi smířlivě a kroky Putina hájila a s nepochopením komentovala Americkou kampaň. Toto Merkelové vydrželo až do summitu G20, který se sešel v Australském Brisbane v listopadu 2014. V době, kdy odlétala bylo Rusko spolehlivý partner a Putin respektuhodný politik, když se vrátila bylo Rusko zemí zla a Putin démon. Obrat o 180 stupňů. To Merkelová umí, známější je její výrok, jak multikulturalismus selhal a později jej začala podporovat celou svou autoritou. První komentáře zněly, že USA vysvětlily v Austrálie mutti Merkel, že Evropa a Německo jsou pořád okupovány a nárok na žádnou vlastní politiku nemají, musí poslouchat USA na slovo. A když nebude poslouchat tak přestane být kancléřkou. Konec.

Merkelová pochopila a obrátila o 180 stupňů. Rovněž pochopila, že pokud za ní nebudou divize mocné armády, tak ji nikdo nebude brát vážně. A že to musí být armáda na úrovni USA, Číny nebo Ruska. Německý Bundeshwer je na úrovni klinické smrti, je o tom mnoho článků třeba na Security magazinu. Momentálně nemá ani jednu funkční ponorku, všechny jsou v servisu. Dönitz by se v hrobě obracel (Mimochodem, napadá mne druhé možné vysvětlení – němečtí stratégové ví, že válka je na spadnutí a při jejím zahájení chtějí mít všechnu dosažitelnou techniku v maximálním pořádku, proto vše zakotvili v loděnicích a intenzivně na tom pracují). EU má HDP vyšší než USA, není finančního důvodu, proč by nemohla mít srovnatelnou armádu.  A tak se začalo mluvit o nutnosti mít Evropskou armádu. Což je myšlenka podle mne naprosto správná, ale technicky nerealizovatelná.

Vezměme jenom ten základ – pušky a pistole. USA mají svou M16, Rusové zmodernizovaného Kalašnikova. U nás mají vojáci pušku z české zbrojovky, v Německu od Heckler&Koch, Ve Francii mají vlastní flinty i cizinecká legie o Anglii nemluvě. Pistole má Česká zbrojovka, Rakušané vyrábí slavné plastové Glocky, Němci mají tradici od Lugera a Italové Berettu, kterou měl už James Bond. Dokonce i Slováci mají snad dva výrobce.

Letadla – Rusové mají Suchoje, Američani Efka. V Evropě mají Frantíci Rafale a Mirage, Angličani Tornáda, někteří zase dávají přednost Gripenům.

Američané v armádě používají angličtinu, Rusové ruštinu. Evropa má Babylón.

Dovede si někdo představit, jak by mohla taková Evropská armáda mezi tolika řevnivými státy vypadat? Kdo by tomu velel, jak by se ti velitelé navzájem domlouvali, jak by se rozhodovalo, kdo vyrábí nejlepší tanky, letadla, obrněné transportéry, pušky, pistole a všechno možné a bude to dodávat všem, aby výzbroj byla jednotná a komu se ty zbrojovky zavřou neb nemohou konkurovat – jak bychom my ječeli, kdyby nám zavřeli zbrojovku neb pistole by dodával Glock a flinty Heckler&Koch. To, že půlce naší armády velí Němci už negativně glosuje kde kdo.

Ano, myslím, že Evropa by společnou armádu strašně potřebovala, ale rovněž myslím, že je to nereálné. Zvláště když Američané jsou proti, neb jejich plán je, aby Evropské státy kupovali zastaralou Americkou výzbroj a tím částečně dotovali vývoj a výrobu nejnovější pro potřeby Ameriky (vzpomínáte, jak Americká pátá kolona ječela, když se rozhodlo o nákupu (pronájmu) gripenů pro Českou armádu místo v boji osvědčených (čti zastaralých) a rekonstruovaných (čti olétaných na šrot) amerických F16?

Jak bránit vlast 5 – Čechy uprostřed Evropského bojiště.

A Kartágo Rusko musí být zničeno!

Nejdříve ze všeho se musí vyřešit, zda NATO ohrožuje mírumilovné Rusko, nebo zda agresivní Rusko je hrozbou Evropě. Ti, kteří považují NATO za obranný pakt si představují, že obviňování USA a NATO z agresivity pochází z Putinovi paranoie a odpovídá ruským dezinformačním webům. Jenomže ono to tak není. Ano, politici lžou a je na každém, komu z těch lhářů uvěří. Nicméně o cestách ke zničení Sovětského svazu a později Ruska psal někdo, kdo by to měl vědět. Měl by to vědět nikoli proto, že byl informován o americké politice, ale měl by to vědět proto, že tuto politiku de facto vytvořil. Mluvím o nedávno zesnulém architektu americké poválečné zahraniční politiky Zbigniewu Brzezinském. Tento Brzezinský napsal knihu s názvem „Velká šachovnice.“ Zcela pragmaticky tam popsal, jak Rusko musí být obklíčeno základnami a spojenci, a to od východu (Japonsko a Jižní Korea), od jihu (Irán a Turecko) a nejdůležitější nástupiště Evropa. S nikým, kdo tuto knihu nečetl nemá smysl diskutovat na téma, kdo je agresor a kdo oběť.

Spojeným státům se v poslední dekádě povedl jeden fantastický úspěch – převrat na Ukrajině. Ještě před deseti lety byla Ukrajina státem, který byl v zásadě proruský a v případě ozbrojeného konfliktu NATO - Rusko by se Ukrajinci patrně přidali na stranu Ruska. Po Majdanu, Krymu a občanské válce na východě Ukrajiny ve spojení s masivní propagandou je nenávist vůči Rusku na Ukrajině všudypřítomná. Takže absolutní vítězství USA a totální prohra Putina. Samotný fakt, že životní úroveň na Ukrajině katastrofálně poklesla nehraje žádnou roli.

Druhou velkou hru ovšem USA prohrály. Jednalo se o boj o Turecko. Turecko je sice členem NATO, ale pod vedením Erdogana bylo spojencem dost nejistým. Erdogan se staví do pozice partnera a nikoli poslušného podřízeného. Jinými slovy zjevně by nebyl ochoten na písknutí z Washingtonu okamžitě poslat celou Tureckou armádu proti Rusku a na slovo poslouchat nějakého vrchního velitele. Ale NATO Tureckou armádu potřebuje a potřebuje ji nutně – je to druhá největší armáda NATO a sídlí přímo na Ruské hranici, a ne někde za oceánem. Většina tureckých důstojníků absolvovala americké důstojnické školy a měla spoustu kontaktů na aktivní americké důstojníky. Skvělá situace, jenom ten Erdogan.

Byl zde pokus o puč, který Erdogan ustál (asi za pomoci nebo informací od Putina) a ze kterého obvinil (patrně právem) USA. I když teď se USA snaží co můžou aby vztahy opět vylepšily, stejně byly nukleární i jiné instalace ze základny USA v Turecku evakuovány. Naopak Turecko – Ruské vztahy se zlepšily.

Takže jak to vypadá s možností konvenčního útoku sil NATO na Rusko?

Jednotky wehrmachtu se soustředily v roce 1941 v Polsku a zaútočily severní cestou. Letní bleskovou ofenzivu nezvládli, díky „nekonečným“ vzdálenostem v Rusku, mizerným silnicím a deštivému počasí. Z tohoto hlediska má dnes NATO mnohem lepší pozici. Na Ukrajině, kde se wehrmacht musel těžce probíjet a nechával za sebou partyzány v lesích a zranitelné zásobovací linie, tam by dnes Abramsy táhnoucí na Rusko vítali kyticemi květin. Vojska NATO se mohou bez boje a v přátelském prostředí přesunout až do Charkova či Pobaltí. No a jak z Charkova, tak od hranic Lotyšska je Moskva vzdálena cca 750 km a deset hodin jízdy autem v míru. Každopádně žádné nekonečné vzdálenosti, žádné zranitelné zásobovací linie (750 km ujedete na nádrž bez tankování), nic takového.

Problémem je, jak se rychle dopravit na tu Ukrajinu. Pokud chcete provádět masivní útok nebo přesun techniky, potřebujete nutně plochou krajinu. V takové krajině, když je poškozená silnice, tak to objedete polem. Když na menší říčce spadne most, naradíte jej pontonem za pár minut. Taková krajina je v Polsku, Bělorusku i Rusku, taková krajina je v Rakousku podél Dunaje a v Maďarsku. Krajina v Čechách je naopak vhodná na obranu. Hluboce zařízlé řeky, strmé úzké silničky základní infrastruktury. V Čechách by stačilo odstřelit nějakých 10 dálničních a 20 silničních a pár železničních mostů na hlavních tazích a směr východ – západ je pro pohyb armády prakticky uzavřen. Proto také v prvních měsících roku 1945 se Rudá armáda do Německa hnala přes Polsko a Rakousko a Čechy vlastně obešla. Zkušenost z probíjení se Dukelským průsmykem zjevně stačila na celou válku.

Dnešní situace je nicméně zcela odlišná. Použít Polsko k nástupu na Rusko je zcela nemožné, protože po konci války si Rusko ponechalo Královec (Königsberg, Kaliningrad) jako své území. Dnes je tato oblast těžce militarizovaná, plná ruských raket, vojáků a techniky. Z této enklávy jsou Rusové schopni během několika minut zlikvidovat všechny mosty přes Vislu a v zárodku rozstřílet jakýkoli formující se útok z Polska směrem na východ. Také spolehlivě kontroluje Balt, Jižní pobřeží Švédska a vůbec celou oblast. Průjezd přes Rakousko je těžký, Rakušáci si žárlivě střeží neutralitu a rozhodně nepadnou před velícím generálem na kolena a nepředají svou infrastrukturu z hodiny na hodinu. Takže zbývá jedině koridor z Německa, přes Čechy, jižní Slovensko, Maďarsko, Rumunsko (vše státy NATO) a Ukrajinu. Dokud nebudou tunely přes Malou Fatru tak Strečnianskou soutěskou je pro armádu Slovensko neprůjezdné pro automobily, železnicí to lze.

Česká infrastruktura, jak silnice a dálnice, tak i železnice, je pro tento plán klíčová. Z Kaliningradu je na rozdíl od Polska obtížně zranitelná – je rozdíl, jestli raketa letí 100 km přes plochou krajinu trefit most přes Vislu, anebo letí 700 km a musí přeletět hraniční hory, aby trefila most na Vysočině. Je zcela logické, že specialisté NATO si musí prověřit stav této infrastruktury. Zřejmě se jim úplně nelíbil, protože nám tady pan generál Frederick Benjamin „Ben“ Hodges rozplakal, jak kašleme na potřeby NATO a naše mosty nemají dostatečnou nosnost na současnou těžkou techniku NATO. Doporučuji přečíst článek a zamyslet se, proč američtí specialisté v současnosti prověřuje nosnost českých silnic a mostů pro potřeby nejtěžších zbraní armád NATO. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Jsme-v-konfliktu-s-Ruskem-at-chceme-nebo-ne-Tyto-veci-chteji-Americane-po-Ceske-republice-aby-pripravila-pro-boj-NATO-proti-Rusku-Byvaly-sef-U-S-Army-v-Evrope-promluvil-530826

Toto všechno, co jsem zde uvedl, si Rusové zřejmě velice dobře uvědomují. Už jednou jsem se odvolával na knihu Viktora Suvorova o Specnaz. Je velmi pravděpodobné, že zde máme spící buňky těchto speciálních sil. Parta ruských dělníků někde na stavbě, klidně se mohou vydávat i za Ukrajince. Všechny papíry i pracovní povolení mají v pořádku, pilně pracují, nedělají výtržnosti, nepijí, neperou se. V jednom okamžiku přijde signál, pánové z nenápadné kůlny vytáhnou nenápadnou dodávku, ve které je půl tuny vojenské trhaviny a během půl hodiny vyletí pilíř mostu a sto kilometrů dálnice či železnice je k nepotřebě. Tři party to udělají na deseti místech a Čechy jsou pro potřeby přesunu armády k nepotřebě. Štáby naší armády si to ovšem uvědomují a proto předpokládám, že v případě ostré mobilizace ochranu mostů a tunelů zajistí. Na to má i naše malá armáda, která jinak má v případném velkém střetu bojovou hodnotu nulovou. Nebo si někdo dovede představit, jak Matěj Stropnický spolu s Jakubem Jandou z Evropských hodnot v kanadách a s flintami bojují s ruským Ivanem někde v Pripjaťských bažinách? Absurdní představa, že 😊

USA a dokonce i některé Evropské státy mají dostatek moderní bojové techniky, pravděpodobně více než Rusko a asi i lepší. Tuto techniku lze dostat do Evropy poměrně nenápadně. Lodě přivezou a technika zmizí v noci někde ve skladech, těch pár operátorů se také někde schová. To, co teď NATO schází, a to hodně, jsou pěšáci. Takový ten obyčejný kanónenfutr, bigoši, cikánští motostřelci. Ti, kteří budou šlapat v těch kanadách to ruské bláto a budou svými flintami M16 střílet na ruské mužiky s kalašnikovy. Tady těch půl milionu či kolik tureckých vycvičených vojáků bude strašně chybět. Lze předpokládat, že NATO dostane plně k dispozici celou Ukrajinskou armádu, ale to je strašně málo, ti nemají na Rusy ani s maximální americkou technickou, leteckou, tankovou a dělostřeleckou podporou. Polská armáda je relativně silná a asi by se dala rovněž přesvědčit (ale nesměla by se při útoku pobít s Ukrajinci). Dále jsou zde málo početné, ale skvěle vycvičené speciální jednotky, Francouzská cizinecká legie, britské SAS. Ale to rozhodně nestačí. Pokud by se Američané i odhodlali transportovat masu svých vojáků, ti by byli ve výsadkových plavidlech na Severním Atlantiku jako na střelnici. Něco jiného je vzdušná ochrana bojového svazu tvořeného letadlovou lodí a torpédoborci a něco jiného jsou stovky lodí narvaných pěšáky. Ano, v roce 1944 mohli Američané v konvojích vozit vojáky do Anglie, ale to už měli letectvo schopné chránit konvoje proti německým ponorkám neb „gap“ uprostřed Atlantiku už byl uzavřen.

V Evropě je ovšem ještě jedna mohutná armáda. Jsou zde dva miliony mladých mužů ze Sýrie, Pákistánu, Afghánistánu, Afriky. Tito mladí muži odešli do Evropy, neb jim bylo slíbeno, že zde dostanou peníze, kořist, domy, do domů povlovné blondýny. Nic z toho nedostali a jsou velice, ale velice frustrováni. Zvláště když tady šáhnou na ženskou a najednou vidí, že místní to berou jako dost vážný problém a nikoli obohacení. Pokud za nimi přijde imám s americkým verbířem a vysvětlí jim, že tam daleko na východě je křesťanská země, která je plná kořisti a modrookých blonďatých Rusek, které si vítězové budou moci vzít do otroctví, tak dle mého názoru druhého dne bude v náborových kancelářích půl druha milionu nadržených různobarevných mladíků a budou chtít nafasovat flintu, náboje a ukázat, kde je nádraží s tím vlakem, který je doveze do toho ráje rabování, drancování a znásilňování. A Evropské vlády budou proklínat samy sebe, proč včas neotevřeli své hranice dokořán a nevítali je s otevřenou náručí a květinami. A Američané jim budou říkat „Vidíte vidíte, my vám to říkali, že je máte brát a vy jste nechtěli!“

Ono to ovšem není tak jednoduché. Za prvé vůbec není jisté, jestli by taková armáda dokázala Rusko porazit i kdyby nedošlo na jaderné zbraně. Druhá věc je, jak by se na to dívala Čína. Ten koláč, o který se hraje, je zřejmě Sibiř s jejími obrovskými zásobami nevydrancovaných surovin. Jenomže ten by chtěl každý. Takže pokud by vítězné jednotky NATO dospěli na Ural, mohli by se zde setkat s narychlo postavenou čínskou linií a nějaký mužík by jim s úsměvem sdělil, že za Uralem už je od minulého týdne Čína. Po válce s Ruskem by už na okamžitou novou válku s Čínou stoprocentně neměli.

Nebo jiný možný vývoj. Co udělá Turecko? S Amerikou proti Rusku už asi nepotáhne, ale Rusy zase historicky až tolik nemusí, aby kvůli nim táhnul na NATO. A teď si představte, že Putin vzkáže Erdoganovi, že si myslí, že Erdogan má pravdu, že Řecko a vlastně i Srbsko mu historicky patří – to Erdogan vyjádřil zcela jasně že všechny země, které byly pod Osmany jsou jeho. Jak dlouho by to trvalo, než by byli Turci opět pod Vídní? Pár dnů. A proč vlastně jenom pod Vídní, když mají v Německu tak mocnou pátou kolonu? Kdyby NATO zrovna válčilo v Rusku tak by s tím asi těžko mohli něco dělat. I pokud by chtěli.

Čekají nás zajímavé roky. Snad jsem měl pravdu minule, že jsou to jenom hrátky k ekonomickému zničení Ruska a že Velká válka doopravdy nehrozí. Ale každopádně, pokud uvidím, že armáda začíná hlídat mosty a tunely, beru rodinu, kupuji letenku do Jižní Ameriky a zdrhám.

KONEC

Ostřelování Sýrie – nebezpečná demonstrace síly.

Říká se, že kdo se nepoučí z historie, je přinucen si ji zopakovat. Američané, Angličané a Francouzi předvedli v Sýrii demonstraci síly. Celý svět si oddechl, že se to nezvrhlo ve vážný konflikt. Přece stačilo, aby se nějakému mladému ruskému poručíkovi v tom napětí zachvěl prst na knoflíku, vyletěla protilodní střela kalibr a rychlostí 7 machů poslala ke dnu třeba americkou letadlovou loď. To by pak Trump neustál mávnutím rukou, že jde o houby. Na takovéto nehody máme historické precedenty, které jsou tak blízké současnému stavu, až mne mrazí. Dovolil bych si v podstatě doslovně opsat kus jedné knihy z roku 1980, konkrétně se jedná o knihu polského autora Alexandra Grobického: „Poklady na dně moří.“

Je noc z 18 na 19 října 1827. Z paluby britského vlajkového korábu Asie pozorují tři velitelé krvavou zář nad nedalekou pevninou, kterou je řecký Peloponés. „Pánové, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se tam děje!“ obrací se britský viceadmirál Edward Codrington, který jako nejstarší velí spojenecké flotile, na své kolegy: francouzského kontradmirála de Ringnyho a ruského kontradmirála von Heydena. „Naši monarchové nás sem vyslali proto, abychom zabránili dalším řežím. Ibrahim paša však stále porušuje dané sliby a dál pacifikuje Řecko ohněm a mečem.“ „Správně,“ přikývli oba. Toto muslimské barbarství musíme zarazit. Jako křesťané i jako spojenci.“

„Navrhuji tedy demonstraci síly. Vplujeme do zálivu a zakotvíme naproti tureckým lodím.“

„Může dojít k bitvě.“

„Může, ale pochybuji o tom. Před jedenácti dny Turci utekli před mými čtyřmi koráby. Na celou naši flotilu se neodváží zaútočit.“

„Ibrahim paša je prý u vojska na pevnině.“

„Tím lépe. Velitel jeho flotily Táhir paša se proti nám na vlastní pěst nepostaví. Dáme mu ultimátum: buď bude Ibrahim respektovat dohodu, kterou s námi uzavřel, a přestane zabíjet Řeky, nebo…“

„Nebo??“

Budeme bojovat!“

„Nejsme s Tureckem ve válečném stavu. Může dojít k diplomatickým komplikacím.“

Codrington lehkomyslně mávl rukou. „Naším úkolem je nepřipustit další prolévání krve. Už jednou jsme Ibrahimovi pohrozili použitím síly, jestliže nepřeruší bojové akce proti Řekům. Souhlasil a hle,“ ukázal výmluvným gestem na zář požárů, „nedodržuje úmluvu. Naší povinností je proto zasáhnout!“

„A když se nezaleknou?“

Já mám 13 řadových lodí a 490 děl. Vy, admirále de Rigny, 7 lodí a 400 děl a vy, admirále von Heydene, 8 lodí a 494 děl. Obrovská síla.“

„Tahir paša má 86 lodí a přes 2000 děl.“

„Zapomínáte, že neplatí množství, ale kvalita,“ zamračil se Codrington. „Naše koráby jsou moderní, s děly velkého kalibru, a dělostřelci mají nejlepší výcvik. Budeme vlky, kteří rozeženou stádo tureckých beranů.“

„Máte nějaký plán?“

Codrington rozvinul mapu, kterou mu podal pobočník.

„Zde je záliv Navarino. Turecká flotila v něm kotví ve třech řadách tvaru podkovy. První řadu, která je k nám obrácená lodními boky, tvoří tři řadové lodě a devatenáct fregat. Vplujeme do zálivu ve třech řadách a pak se rozvineme. Velitel každého korábu bude mít určenou nepřátelskou loď a zastaví naproti ní. Kdyby chtěli Turci bojovat, použijeme Nelsonovu taktiku. Nezaútočíme na celou jejich flotilu, ale jenom na vybrané lodě …“

Jak došlo k tomuto rozhovoru?

Řecko, které od 15. století úpělo pod muslimským jařmem, v roce 1821 povstalo. Když po šesti letech bojů padly Athény, bylo povstání už téměř poraženo. V roce 1827 se Anglie, Francie a Rusko rozhodly pod tlakem veřejného mínění ke společnému zásahu. Požádaly Turecko o příměří, aby bylo možno dohodnout mírové podmínky. K podepření tohoto svého požadavku vyslaly tři velmoci do řeckých vod flotilu. Ibrahim paša, který velel na Peloponésu tureckým a egyptským vojskům, souhlasil s prozatímním příměřím do doby, než dostane od sultána nové rozkazy. Současně byl donucen k tomu, aby silná turecko-egyptsko-tuniská flotila neopustila do té doby záliv Navarino. Vysláním početných oddílů pěchoty na pevninu a pacifikováním okolí dohodu porušil. Peloponéské nebe opět zrudlo září požárů.

Taková byla situace v době, kdy spojenecká flotila připravená k bitvě, které se však z diplomatických důvodů chtěla vyhnout, vplula 20. října ve 14 hodin do zálivu Navarino. Na Asii hrál britský orchestr tureckou státní hymnu, docela jako by se jednalo o zdvořilostní návštěvu. Turky to zmátlo do té míry, že dovolily lodím proplout kolem baterií střežících vstup do zálivu a zaujmout místa určená v Codringtonově plánu. Snad by to skončilo jen touto „demonstrací síly“, snad by se Táhir paša polekal boje na moři, Ibrahim paša by zastavil své žoldnéře na souši a sultán by souhlasil s uzavřením míru, takže by se dějiny ubíraly jiným směrem, kdyby neznámému tureckému dělostřelci nepovolily nervy. Když Angličané viděli, že se Turci pro všechny případy připravují k zapálení „branderů“, vyslali člun s důstojníkem, který jim měl vysvětlit situaci a vyzvat je k přerušení těchto nebezpečných příprav. A právě tehdy padl výstřel z děla, přesně mířená koule zasáhla člun a zabila důstojníka. Angličané nezůstali dlužni odpověď a zahájili palbu. Zadunělo tři a půl tisíce děl a začala jedna z nejdůležitějších námořních bitev v dějinách.

Britský admirál správně předpokládal, že se Turci spojencům nevyrovnají. Během noci přestala Turecká flotila existovat. Turci ztratili 70 lodí a asi 6000 mužů. Spojenci ztratili koráb Trident, měli 177 mrtvých a 480 raněných. Turecká porážka byla neslýchaná.

Tato bitva byla výjimečná i z jiného hlediska. Šest států, které se jí zúčastnily – Anglie, Francie, Rusko, Turecko, Egypt a Tunisko – nebylo totiž ve válečném stavu! Vyvolalo to diplomatickou konsternaci, která však rychle pominula, protože Ibrahim paša po této krvavé „demonstraci síly“ odvolal svá vojska z Peloponésu. Rusko využilo náhlého oslabení Turecka a vypovědělo mu válku. Drinopolským mírem v roce 1829 Řecko získalo nezávislost.