|
Hrozí nám horko, hrozí nám zima, hrozí nám záplavy, hrozí nám sucho. Lidstvo neustále bojuje s nějakými hrozbami. Na Zemi žijí tisíce či miliony živých organismů, některé vznikají, jiné zanikají, ale žádný z nich nikdy v historii Země tak nebojoval s přírodou tak jako člověk. Co je cílem? Chceme přírodu porazit? Za každou cenu? I kdybychom proto měli všichni zemřít?
Za sebe se domnívám, že ochrana přírody má smysl, boj s přírodou nikoliv. Jsme její součástí, přijměme to jako fakt. Obávám se, že většina velkých soubojů s přírodou je nesmyslné mrhání silami a nepochopením úlohy člověka na Zemi.
Člověk se v historii naučil ovládat oheň, krotit vodu, využívat suroviny, našel zdroje energie a využíval je sobě k prospěchu. Každý z těchto činů jistě musel zanechal v přírodě stopy. Tak jako zanechávají své stopy jiné organismy, tak jako zanechá své stopy i dopad meteoritu.
Člověk, stejně jako jiné organismy, potřebuje vodu. Vodu lze pít, lze se v ní koupat, slouží jako ředidlo, dopravní médium. Voda nám sama prší z nebe a odtéká do moří. Používáme vodní cesty k dopravě, stavíme přehrady abychom regulovali toky, a vytváříme si zásoby vody, aby nám nechyběla. Voda nám poháněla vodní mlýny, hamry a dnes roztáčí rotory elektrárenských turbín. Koloběh vody stejně jako mnoho dalších složitých přírodních dějů je tu od nepaměti a je zajištěn odpařováním vody z půdy, řek, jezer a hlavně z moří a oceánů. Odpařená voda se dovede mísit se vzduchem a v malém množství v závislosti na teplotě a tlaku vzduchu je vzdušnými proudy distribuována z moří na pevninu.
Přírodní pohyb vody z moří na pevninu tedy souvisí s pohybem vzduchu, s větry. Omezení pohybu větru tedy logicky znamená i omezení pohybu vody. Přestane-li foukat úplně, z pevniny se stane poušť, protože difuze vody zavlaží jen úzké pobřeží.
O pohyb vzduchu se nám stará rotace Země, pohyb Měsíce a sluneční paprsky. Ano ty sluneční paprsky, která dodávají vodě energii ke skupenské přeměně v páru, k odpařování, tytéž paprsky, které zajišťují fotosyntézu, uhlíkový, dusíkový, kyslíkový a kdovíjaký ještě cyklus.
Příroda pracuje s přebytky - musí, protože jinak by jakýkoliv výkyv znamenal rozpad křehkého biosystému. S energetickými přebytky si příroda dovede poradit. Ukládá je např. i v podobě fosilních paliv. Tyto přebytky se člověk naučil využívat a jeho energetické potřeby rostly. Rostly tak, že dneska mají někteří obavu, jestli nám zdroje vydrží, hledají se nové. Člověk prospívá a množí se. Za posledních 100 let se navzdory dvěma děsivým válkám počet lidí na planetě zvýšil 7x !!! Toto přemnožení člověka se sebou nese rovněž rostoucí nároky na zdroje surovin, vodu, energie.
A do toho všeho přijdou aktivisté a z neznalosti fyziky, matematiky a z nepochopení přírody vyvodí závěry, že navzdory tomu, že spálení dosavadních zásob fosilních paliv přírodu nerozvrátilo, tak najednou už ani deko uhlí. Žádné pálení ukládaných přebytků, ale berme přírodě její zdroje jaksi on-line, a říkejme tomu zelené energie. Stavíme solární panely a neptáme se přírody, zda jí tato energie nechybí k fotosyntéze nebo něčemu jinému, o čem ani nevíme. Bereme si energii větru a nestaráme se, že měníme toky vzduchu, co do intenzity i směrů, že mísíme vrstvy vzduchu, že se vzduchem bráníme i koloběhu vody. Protože nás nebaví ani statistika, nezajímá nás, že dramatická sucha nastupují až s tzv. zelenými technologiemi.
Bráníme se evoluci, bráníme se přirozenému výběru. Potlačujeme úspěšné, pomáháme outsiderům. A hlavně se všem zákonitostem neustále divíme. Sucho řešíme zákazem zalévání, přitom zalévání udržuje vodu v krajině.
Někteří se domnívají že dělat něco, i špatně, je lepší než nedělat nic. Tzv. "alespoň se snažím". Takže hurá něco dělat, nepřemýšlejte, konejte. A až pak se divte…
Co takhle přestat hasit požár benzínem?
|
