|
Vážení a měření,
je tomu již dlouho, co můj sklepní apartment navštívila mladá perspektivní podnikatelka Adéla (které se podle posledních zpráv navzdory Babišovým strašlivým protipodnikatelským represím daří nadmíru dobře a před koncem základky podle všeho rozjede v krajském městě luxusní hambinec), a tak je myslím čas, abych přinesl další poučný rozhovor. Tento se však bude lišit především jednou věcí - zatímco minule jsem si povídal s výkvětem nastupující generace, podnikavou holčičkou, která by mohla být svojí ctižádostí, obchodním duchem a manažerským talentem vzorem veškerým našim mladým, dnes tu bude zpovídána osoba vpravdě zavrženíhodná. Mým dnešním hostem totiž nebude nikdo jiný než vrah, ochránce vrahů, diktátor, ochránce diktátorů, egoista, megaloman, nacionalista, homofob, islamofob, starý bolševik, kagébák, surovec, lhář, agresor, nepřítel lidstva, okupant, zloděj, utlačovatel, odpůrce svobody a demokracie ve světě a mimo jiné také prezident Ruské federace, pan Vladimír Putin. Přimět ho k poskytnutí interview kupodivu nebylo nikterak obtížné, stačily k tomu dva maily a souhlas s podmínkou, že pakliže napíšu něco, co se panu Putinovi nebude líbit, zařídí mi pak FSB nehodu. Tolik k mému úvodu, nyní už jen dodám, že se rozhovoru stejně jako posledně na chvíli zúčastnila i moje maminka. Takže, milí čtenáři, zde to máte, tak jak se to celé odehrálo:
René: Pane prezidente, vítejte v mém sklepním apartmentu. Pohodlně se usaďte například na tom starém gauči a přejdeme k interview.
Vladimír: Dobrá, děkuji... nerad obtěžuji, ale zdá se, že vám ten gauč chytil trochu, dokonce až trochu víc, plíseň.
René: Tu plíseň jsem tam nasadil schválně, aby zakryla prosezené díry v čalounění. Ale jestli se bojíte o svůj oblek, tak si pod sebe klidně dejte noviny, nějaké leží vedle korýtka na polévku.
Vladimír: Ano, to bude nejlepší. No vida, Lidové noviny, ty mám rád, čtu si je občas u snídaně.
René: To jsem netušil, to se dá v Rusku běžně koupit?
Vladimír: Ale kdeže, v Rusku je naprostá nesvoboda médií, nedá se tam vydat ani koupit nic, co předem neschválí cenzorský úřad. Musel jsem si zařídit předplatné a jeden z mých mnoha asistentů mi pro ně sem každé ráno kvůli sankcím létá stíhačkou Su-35.
René: To se musí prodražit, ne?
Vladimír: Ano, ale já na to ty státní peníze klidně obětuji. Píší tam o mně občas úžasné věci.
René: A nechybějí vám potom v Rusku peníze pro chudé a potřebné?
Vladimír: U nás chudým a potřebným nic nedáváme. Kdo má hlad, může jít pracovat.
René: Tak je to pravda, opravdu u vás máte zrůdný a nelidský režim... to jste vymyslel vy sám?
Vladimír: Ale kdeže, je založen na historických tradicích, já ho jen vypiloval k dokonalosti. My Rusové jsme na sebe holt od přírody tvrdí. Ale zato se zase hezky chováme k ostatním národům. Tady jsem vám na důkaz neutuchajícího přátelství mezi našimi národy přinesl pár drobných dárků.
René: Děkuji, to jste hodný. Rovnou si tu dárkovou krabici rozbalím, jsem holt od přírody nedočkavý, což se ostatně již mnohokrát potvrdilo. Takže to máme láhev vodky, ušanku, moskevský chleba... co je tohle, to vypadá jako nějaká voňavka...
Vladimír: To je novičok ve spreji, máme toho u nás z dřívějška hektolitry a nevíme co s tím, tak to teď používáme všude možně.
René: To je takový ten hrozně nebezpečný nervový plyn?
Vladimír: No, jak se to vezme, na papíře to vypadalo jako hrozná zbraň, ale když jsme to vyrobili a nedávno i vyzkoušeli v praxi, tak se ukázalo, že to vcelku nic nedělá.
René: Použiju to místo kolínské, až zase budu muset jít na úřad práce, tam by je to v tom nevětraným kanclu mohlo položit. Ovšem tímto jste mi udělal radost... dvoukilová vepřová konzerva, to je dárek podle mého gusta. Na té si tedy pošmáknu. Vy víte, jak na mě.
Vladimír: Naše tajná služba si vás pochopitelně proklepla, než jsem s interview souhlasil. Raději tu konzervu ale nesnězte najednou.
René: Proč? Myslíte, že bych mohl ztloustnout?
Vladimír: Víc už asi ne, ale mohlo by se vám udělat špatně, je v ní přimíchané polonium.
René: Zřejmě jste ho tam přimíchali z důvodů, které neznám a kterým nerozumím.
Vladimír: Řekněme, že je to takový můj koníček. Berte to prostě jako přátelské pošťouchnutí.
René: No, když ji zapiju tou vodkou, tak se to třeba nějak vstřebá. Tak ještě jednou děkuji za dárky a nyní již přejdeme k samotnému interview. Přiznám se, že jsem si dopředu nepřipravil žádné otázky, takže budu střílet dost od boku a budu se ptát mnohdy na dost debilní věci...
Vladimír: Ale to je naprosto v pořádku, podle mého dobrého přítele Miloše je toto u novinářů tady u vás obvyklý postup.
René: Takže náš pan prezident Zeman je tedy váš blízký přítel?
Vladimír: To není tak úplně přesné, je to pochopitelně v první řadě náš agent a infiltrátor. Ale kromě toho ano, mám k němu určité sympatie.
René: Máte tu u nás takových agentů víc?
(Vladimír vytáhl z pod saka velké tlusté desky vázané v lidské kůži a začal v nich listovat)
Vladimír: No, podle mé soukromé databáze jich tu je momentálně něco přes šest milionů.
René: Přes šest milionů? Tolik? Vždyť to je podle mých výpočtů téměř čtvrtina obyvatel...
Vladimír: No, ono je to reálně víc než polovina obyvatel, nějak divně jste to spočítal.
René: Promiňte, základní školu jsem dokončil jen s největším možným úsilím a pak jsem pro intelektuální vyčerpanost hned odešel na odpočinek. Měl jsem holt tu smůlu, že za mých mladých let ještě neexistovalo inkluzivní školství a vysokoškolské obory, které dokáží dokončit i ti nejprostodušší jedinci. Máte v Rusku inkluzivní školství?
Vladimír: Kdepak, u nás vychováváme jen ke slepé poslušnosti, nacionalismu a od mala děti učíme se zbraněmi, abychom pak později měli dost vojáků na utlačování a okupaci jiných národů.
René: Které národy máte nyní konkrétně na mysli?
(Vladimír vytáhl z pod saka velký atlas světa vázaný v lidské kůži a začal v něm listovat)
Vladimír: Nerad bych prozrazoval své zlovolné plány do budoucna, ale že jste to vy, tak vám dám nahlédnout do svého pracovního atlasu.
René: Co je tohle za mapu?
Vladimír: No přece mapa Evropy.
René: Které evropské země tedy hodláte zabrat?
Vladimír: Ty, co jsou vybarveny červeně.
René: Všechny jsou vybarveny červeně.
Vladimír: No, tady máte svou odpověď.
René: To chcete zabrat i tady ten velký ostrov vedle... co to je za zemi?
Vladimír: To je přece Velká Británie. No, velká už vlastně moc není a časem už to nebude ani Británie. Koneckonců už ji máme pěkně rozchystanou, že. A k vašemu dotazu - ne, tenhle ostrov zabírat nebudeme.
René: Proč zrovna tenhle ostrov ne? A proč je tedy vybarvený červeně?
Vladimír: Kdybyste měl nějaké zeměpisné znalosti, nemusel byste se takhle ptát. V tomhle místě totiž žádný ostrov není. Je to flek od kečupu, jedl jsem totiž zrovna pizzu, když jsem plánoval, které země obsadím.
René: Jakou taktiku hodláte na obsazení Evropy použít?
Vladimír: Prostě vyrazíme směrem na západ a až nám začnou na pláži nadávat portugalsky, máme prozatím hotovo.
René: Takže hodláte použít hrubou vojenskou sílu?
Vladimír: Ano, ale napřed uděláme takovou předpřípravu v podobě hybridní války.
René: Ten termín se často zmiňuje, ale mohl byste čtenářům přiblížit, co to ta hybridní válka vlastně je?
Vladimír: To bohužel nemohu, sám netuším, co si pod tím představit. Ale podle světového tisku jsme v tom u nás nejlepší na světě, tak by byla škoda to nepoužít, to nelze popřít.
René: Sám bych to lépe neřekl, jen co je pravda. A jaderné zbraně na nevinné civilisty tedy používat nebudete?
Vladimír: Velmi rád bych je na civilisty použil, ostatně nám ze sovětské éry zbylo ohromné kvantum jaderných zbraní vyrobených speciálně na civilisty, ale po zralé úvaze jsem došel k závěru, že je nepoužijeme.
René: Mám tomu rozumět tak, že jste tak trochu lidumil?
Vladimír: Ale vůbec ne, to ani ve nejmenším, copak nekoukáte na televizi? Nic by mi neudělalo větší radost než házet atomovky na důchodce krmící ptáčky v parku nebo na maminky s kočárky, ale zamyslete se nad tím se mnou - zmáčknu tlačítko, vyletí raketa a bum - nezbyde nikdo, koho bych mohl pod svojí nadvládou utlačovat. Byla by to sice chvíli zábava, ale pak by to bylo poněkud o ničem. Z mého pohledu bude mnohem lepší nechat civilisty naživu, aby mohli do konce života trpět pod mojí železnou pěstí.
René: Máte pravdu, takto jsem o tom nepřemýšlel... ale kdyby to šlo, aspoň jednu atomovku byste snad použít mohl.
Vladimír: A kam bych ji měl podle vás poslat?
René: Na Prahu.
Vladimír: Aha, no, chápu jak to myslíte, ale raději ne. Praha je jedno hnusné ošklivé místo plné nejrůznějších podivných existencí a proto si myslím, že stojí za to, aby zůstalo zachováno.
René: No, za pokus to stálo. Ostatně nejste jediná země s jaderným arzenálem, později zkusím napsat úpěnlivou prosbu třeba do Francie. Teď bych se ještě vrátil k jedné věci, co jste zmínil na samém začátku našeho rozhovoru. Říkal jste, že v Rusku se do médií nedostane nic, co předem neschválil cenzorský úřad. Můžete o něm čtenářům něco říct?
Vladimír: Ale ano, proč by ne. Je to taková velká budova s prosklenými dveřmi, má myslím čtyři patra, dole sedí vrátný, naproti přes ulici je parkoviště, pracovní doba je klasika pondělí až pátek a v zimě se tam topí.
René: Měl jsem na mysli spíše to, jak tento úřad pracuje a proč takový úřad v Rusku vůbec máte.
Vladimír: To je jednoduché. Jsem nepřítel veškeré svobody, svoboda slova pochopitelně není výjimkou. A já nechci, aby si u nás četl kdo chce co chce. Podle mě je ten úřad nezbytný a má jen samé výhody.
René: Nezlobte se, pane prezidente, ale o mně je známo, že jsem velký liberál a musím tedy nesouhlasit. V naší zemi je svoboda slova a ta má ještě větší výhody než cenzurování médií.
Vladimír: Mohl byste mi tedy říct alespoň jednu výhodu?
René: Samozřejmě. U nás žádný cenzorský úřad není, takže každý člověk má právo svobodně se projevit, do médií může psát sebevětší blb a zveřejní se sebevětší kravina, což se ostatně již mnohokrát potvrdilo.
Vladimír: Zde nemohu nic namítat, snad kromě jedné věci - cenzorský úřad máte u vás přece taky.
René: Ale kdepak, ten necenzuruje, ten pouze stanovuje, co je pravda a co ne.
Vladimír: Tak to jsem si oddechl. Budu tedy těm klukům držet palce, mají mé nejvyšší sympatie.
René: Ještě poslední věc - vaším hlavním médiem je státní televize. Prý se v ní nevysílá nic než lži a propaganda, je to pravda?
Vladimír: Pochopitelně, je to přece státní televize.
René: Co to s tím má společného? Naše Česká televize vysílá jen podložené a objektivní informace.
Vladimír: Pochopitelně, je to přece státní televize.
René: Hmmm, tohle je na moji obtloustlou holou hlavu příliš těžké na pochroustání, přejděme radši dál. Média už tedy raději necháme být, než se mi podaří napsat něco, z čeho bych mohl mít později problémy. Myslím, že je toho hodně, na co bych se vás chtěl zeptat, takže to vezmeme teď takovou rychloformou. Já jenom řeknu událost, z níž jste beze všech pochyb podezřelý a vy mi řeknete, jestli jste to opravdu udělal.
Vladimír: Jistě, s chutí do toho.
René: Výborně. Takže... dosadil jste Donalda Trumpa do Bílého domu?
Vladimír: Ano. Ale bylo mi jasné, že ten plán nemusí vyjít, tak jsem kromě hacknutí prezidentských voleb ještě navíc podplatil tamního vrátného, aby mi udělal kopii klíčů. Ty klíče vám můžu i ukázat, nosím je pořád u sebe, kdybych někdy jel kolem a chtělo se mi třeba na záchod.
René: Přesvědčil jste britskou veřejnost, aby hlasovala pro brexit?
Vladimír: Ano, rozeslal jsem to jako hromadnou esemesku. Operátor se na tom napakoval, ale zase jsem podemlel jednotu EU a to mi dělá radost.
René: Je Rusko zodpovědné za sestřelení letu MH-17?
Vladimír: Ano. Na letadlo bylo vypáleno několik raket země vzduch, zaútočily na něj stíhačky, helikoptéry, drony, do motorů mu vletěly tři hejna cvičených sabotážních hus, piloti byli před startem otráven strychninem, mezi pasažéry bylo jedenáct našich agentů s bombami v kufříku a řídící systém letadla ještě před startem pro jistotu sabotoval námi podplacený mechanik. Prostě jsme nic nenechali náhodě. A jako třešničku na dortě jsme to celé udělali tak, že nejsou žádné důkazy, které by naši vinu dokazovaly. Myslím, že tohle byl jeden z mých majstrštyků.
René: Referendum v Katalánsku a jeho krvavé potlačení?
Vladimír: Zorganizování referenda jsem Kataláncům poradil já a jeho krvavé potlačení jsem španělské vládě poradil taky já. Ale to bylo jenom tak cvičně, ne že by mi na jedné nebo druhé straně nějak extra záleželo.
René: Byli na Krymu ruští vojáci?
Vladimír: Poslal jsem jich tam, co se vešlo. Pochopitelně s rozkazem, ať seberou vše, co nebude přibité. To jsem ale přecenil ekonomickou situaci Ukrajiny, kořist nepokryla ani náklady na dopravu vojáků tam. Tak jsme si museli jako cenu útěchy nechat samotný Krym. Byla to aspoň taková malá rozcvička před obsazením zbytku Evropy.
René: Podporujete rebely na Donbase?
Vladimír: Pochopitelně, na facebooku jim za mě můj asistent lajkuje všechny jejich statusy.
René: Nařídil jste otrávit agenta Skripala a jeho dceru?
Vladimír: Ano, ale jak se zdá, vsadili jsme na špatnou otravnou látku. Ti dva prý teď jen kvetou a jsou neznámo kde.
René: Nespravil jste si tedy potom chuť plynovým útokem v Dúmě?
Vladimír: Ano, byl jsem rozmrzelý, takže jsem zavolal svému kamarádovi syrskému prezidentovi a vsadil se s ním, že nemá kuráž na použití chlóru na civilisty. Ten hoch mě překvapil, to se musí nechat. Neudělal jsem to tedy přímo osobně, ale nápad to byl můj.
René: Nová protiunijně laděná vláda v Itálii je také vaše dílo?
Vladimír: Tahle ještě ne, ta je víceméně prounijní, ale mám v záloze pár Italů, které tam dosadím k moci někdy během následujících čtyř let.
René: A rebelující vlády v Maďarsku a v Polsku?
Vladimír: Viktor Orbánovič je můj vzdálený příbuzný a většinu vládních činitelů ve Varšavě znám z pionýrského letního tábora.
René: Jak jsem předpokládal. Asi víte i o tom, že Českou republiku momentálně trápí sucho.
Vladimír: Ano, naše letectvo ovlivňuje proudění vzduchu a posílá dešťové mraky směrem na východ. Já sám si z té vody například zalévám zahrádku na chatě. To byste měl vidět ty kedlubny, skoro až rostou před očima. Ten déšť vám nekrademe jenom tak, ve skutečnosti kalkuluji s tím, že budete mít neúrodu jako v roce 1947, my vám pak zase dáme nějaké to obilí a dostaneme vás hloub do naší sféry vlivu.
René: Prý také podporujete extrémistické politické strany a média ve střední a západní Evropě a vydržujete armádu internetových trollů.
Vladimír: To bych velmi rád, ale bohužel nevím o žádných takových politických stranách, médiích či internetových osobnostech, které by nám nějak mohly pomoci tyto státy skutečně ovládnout.
René: Chcete mi tvrdit, že u vás nemáte žádný seznam například našich dezinformačních webů?
Vladimír: Opravdu ne. Vy tu snad takový seznam máte?
René: Samozřejmě, jsme na rozdíl od vás přece svobodná země.
Vladimír: To je užitečná informace, musím říct svým agentům, aby mi ho nějak získali.
René: To nebude až tak těžké, je vyvěšen veřejně na internetu, aby i ti méně chápaví věděli, co mají číst a co ne.
Vladimír: Skutečně? Vyzkoušíme, jestli by nám někdo z toho seznamu mohl nějak pomoct. Vám děkuji za informaci, až to tady bude moje, dostanete vyznamenání a státní rentu. Máte na mě ještě nějaké další dotazy?
René: Naši čtenáři by určitě chtěli vědět...
Maminka: René, proč stojí venku ta černá limuzína? Kolikrát jsem ti říkala, abys na pracák jezdil obyčejným taxíkem, že je to levnější a méně to přivádí k vzteku pracující třídu... René, co je to za chlapa? Není to ten pán, co podle nezávislého zpravodajství může úplně za všechno?
Vladimír: Přeju krásný dobrý den.
René: Ano, to je on. Dělám s ním zrovna interview pro jeden evropsky hodnotný server, ač se mu to nemusí líbit.
Maminka: To mě nezajímá, nemáš sem nikoho vodit. A už vůbec ne cizí lidi. A už vůbec ne takovéto nebezpečné cizí lidi, které nám ukazují v televizi.
René: Neboj se, maminko, my podle všeho přijdeme na řadu až později. Ve skutečnosti nám momentálně nic nehrozí.
Vladimír: Momentálně opravdu ne, jsem tu vážně jenom na rozhovor.
René: Tak vidíš, nic strašného se neděje.
Maminka: Sousedům dnes ráno nějaký darebák přejel kocoura, moc bych za to nedala, že o tom tenhle tvůj host něco ví.
Vladimír: Ano, toho kocoura jsme opravdu přejeli my, když jsme parkovali. Nebyl to tak úplně úmysl, ale že by mi to bylo nějak líto, to se taky tvrdit nedá.
René: Netřeba si nic nalhávat.
Maminka: René, už toho mám dost, ten pán bude do patnácti minut pryč, rozumíš?!
Vladimír: Spolehněte se, paní, mám dost nabitý program, musím naplánovat ještě nějaké ty atentáty, revoluce a vymýšlet fake news, za chvíli budu tak jako tak muset běžet.
René: To je škoda, měl bych na vás ještě tolik otázek... no tak počkat, tohleto jsme si tedy nedomluvili!
(Vladimír vytáhl z pod saka mobil v pouzdře z lidské kůži a začal si fotit můj sklepní apartement)
Vladimír: Chci to tady mít zmapované. Možná bych tady mohl časem umístit diverzní informační centrálu.
René: Tak to v žádném případě, nebudete si tady nic fotit, maximálně si spolu na samém konci interview můžeme udělat selfiečko, ale focení sklepa vám razantně zakazuju. Jsou tady dole totiž věci, na které nejsem zrovna pyšný, mě samotného nevyjímaje.
Vladimír: Pane René, jak asi tušíte, je mi naprosto fuk, jestli mi to dovolíte, nebo ne. I když, po pravdě řečeno, úplně fuk mi to není, váš zákaz mě tím spíše nutí si to tu nafotit. Ještě se podíváme, co je třeba tady v té skříni...
René: Ne, do skříně ne...
Vladimír: Takže tu máme... no fuj, máte pravdu, tohle je silná káva i na mě. Raději se podívám, co je za těmito dveřmi.
René: Nelezte do mé pokladnice!
Vladimír: No tedy, to jsem sám nečekal... kdyby existovala černá díra, která by pohlcovala jen vepřové, vypadalo by to přesně takhle. A tahle malá skříňka...
René: Tam se klidně podívejte, pokud vím, nic v ní není.
Vladimír: Přece jen se podívám. A vidíte, spletl jste se. Jsou v ní nějaké amfory. No není to zvláštní? Kamkoliv jdu, skoro vždycky tam najdu nějaké amfory, mám na ně opravdu nějaké štěstí. Mimochodem, musím ještě pochválit vaši televizi, Teslu Color 110ST jsem měl kdysi taky, ale to je už hodně dlouho.
René: Ať si kdo chce co chce říká, ty dnešní ploché televize mají špatný obraz i zvuk. Koneckonců v Rusku prý mají televizi jen ty nejbohatší vrstvy obyvatel a ti, kteří televizi vlastní, tak mají jen takovéto časem prověřené modely, mohu tomuto tvrzení věřit?
Vladimír: Říkali to ve státní televizi?
René: Ano.
Vladimír: Pak tedy můžete.
René: Pane prezidente, mám na vás poslední dotaz.
Vladimír: Dobrá.
René: Jak na Rusko doléhají nízké ceny ropy a západní hospodářské sankce? Je pravda tvrzení našich svobodných médií, že se váš režim i celá země co nevidět zhroutí?
Vladimír: Ano, bohužel musím konstatovat, že je tomu přesně tak. Ekonomicky jsme na tom velmi zle. Nemáme peníze na budování cyklostezek, rozhleden, památníků, komunitních center ani například akvaparků. Na nulu jsme museli zkrouhnout sociologické, politologické a genderové zkoumání, festivaly a státem placené kulturní akce. A na Sibiři za poslední čtyři roky nevyrost jediný hotel pro psy. Nemá cenu situaci nějak retušovat, ekonomicky jsme na dně. Bída ostatně dolehla i na mě osobně - ráno si do kafe dávám jen jednu kostku cukru místo dvou. A co se státního bankrotu týče, pak je situace přímo katastrofální. Jenom za květen jsme zbankrotovali pětkrát a osobně se velmi bojím bilance tohoto měsíce, protože květen byl proti nynějšku v podstatě procházkou růžovým sadem.
René: Výborně, děkuji vám, pane prezidente, jsem si jist, že přesně tohle chtějí naši čtenáři slyšet. Moc vám děkuji za rozhovor a počítejte se mnou s tou rentou a s vyznamenáním.
Vladimír: Není zač, ještě než odejdu, bych však chtěl udělat jednu věc.
René: Jakou přesně?
Vladimír: Ještě je třeba vyhlásit referendum.
René: Referendum o čem?
Vladimír: No přece o připojení tohoto sklepa k Ruské federaci. V tomhle sklepě bydlíte sám?
René: Ano, úplně sám, ale...
Vladimír: Výborně, tak to bude rychlé. Tady máte hlasovací lístek, před odjezdem jsem ho vytisknul u sebe v kanceláři.
(Vladimír vytáhl z pod saka malou složku z lidské kůže a vyndal z ní hlasovací lístek)
René: Co s tím mám dělat?
Vladimír: Zaškrtnete jednu ze dvou možností a dáte mi ho.
(Na lístku stojí:
a) Souhlasím s odtržením sklepa od České republiky a s jeho připojením k Ruské federaci
b) Nesouhlasím s odtržením sklepa od České republiky a s jeho připojením k Ruské federaci)
René: Já tu otázku nechápu, kterou z těch možností mám zaškrtnout?
Vladimír: Kterou chcete, ale osobně bych vám doporučoval zaškrtnout první možnost.
René: Dobrá, dám na vaši radu.
Vladimír: Jestli už jste svoji možnost zaškrtl, můžete mi ten lístek dát a já sečtu hlasy a oznámím výsledek.
René: Tady ho máte. Jak to tedy dopadlo?
Vladimír: Ukažte... sečtu hlasy... aha, aha, takže to vypadá, že jste zaškrtl první možnost. Sklep je tedy nyní oficiálně územím Ruské federace.
René: No ale jak to... já jsem nic takového nechtěl.
Vladimír: No jo, ale to jste si měl rozmyslet dříve, teď už je po referendu.
René: Asi už chápu, proč nemůže být v Česku přímá demokracie, lidi by odhlasovali přesně opak toho, co ve skutečnosti chtějí... nejsme tu na to holt ještě dost politicky vyspělí, ale taková už je doba. Dá se ještě ten výsledek nějak zrušit?
Vladimír: Tak teoreticky by šlo například napadnout legitimitu referenda, ale...
René: Dobrá, pak tedy referendum bylo nelegitimní, hlasování bylo zmatečné. Požaduji nové přepočítání hlasů.
Vladimír: Dobře, že jste to vy, tak to tedy ještě jednou přepočítám. Takže to máme jeden hlas pro... a žádný hlas proti. Výsledek je stejný.
René: A to vám není podezřelé, že není ani jeden hlas proti? Podle mě tady něco nehraje...
Vladimír: Je pravda, že stoprocentní výsledky bývají podezřelé, ale ono s jedním hlasem lze jen těžko dosáhnout nějakého méně křiklavého poměru. Ale ať je tedy po vašem, stejně by se nám toto území těžko vojensky bránilo, nevešla by se sem víc než jedna četa a ta by stejně oproti síle vaší armády byla v určité nevýhodě.
René: Děkuji, já tu cizí lidi nechci, rodiče mi to navíc zakázali a zřejmě by tu se mnou stejně těžko vydrželi.
Vladimír: Musím souhlasit, jsem tu ani ne půl hodiny a už mě z toho puchu solidně pálí oči ,takže jestli je to z vaší strany všechno, tak já bych už radši zase jel.
René: Je to všechno, pane prezidente, děkuji za rozhovor.
Vladimír: Není zač, rád jsem se zase jednou podíval na naše stará území. Mějte se zde dobře, chlapče a až se budete rozhodovat, kam na dovolenou, popřemýšlejte o Rusku.
René: Děkuji za pozvání, ale já odsud obvykle moc nevycházím.
Vladimír: Nesmutněte, vydržte ještě nějaký ten rok a budete v Rusku, aniž byste musel někam jezdit. Na shledanou.
Tímto tedy tento znepokojivý rozhovor skončil. Jsem si jist, že se vám po něm bude spát zase o něco neklidněji, protože pan prezident Putin má i do budoucna své plány a jak sami vidíte, není to veselý pohled. Na závěr zmíním takovou perličku - ještě před odjezdem nám pan Putin se svými bodyguardy pomočili plot a ze schránky ukradli TV Magazín. Prostě východní barbarství v celé své nahotě, jen co je pravda.
|
